Krajina mých snů

Když se na nebe dívám, vidím, jak tančí tma, jakoby tušila, že se blíží den a ona půjde už brzy spát. Pak před očima zjeví se mi ta úžasná krajina, kde les objímá zelené jezero, jakoby mu patřilo. Avšak pánem té krajiny zdá se mi právě to jezero, jež by středem všeho mohlo být. Tak pokouším se zadívat blíž, fantazie přidá mi nesčetně obrazů.
Zadívám se na jemné vlnky na jezeře, jak hrají podivné hry, jakoby občas hádaly se a nedohodly. Pak snese se k hladině list, krouživým pohybem vzduch objímá, až na vodě se uklidní a vlnky jej houpají. Chtějí si hrát? Najednou vynáší ho vlny na břeh, tam zůstává list krásný, zlatavý ležet. Snad odpočívá?
Tu nakloní se k němu něžně kvítek pampelišky a chce mu povědět pohádku před usnutím. Ale lístek už nemá sílu poslouchat, upadá do spánku a cítí, jak ho věčný vítr této oblastí odnáší kdo ví kam. Možná za suchem...
Rozhlížím se dál po té kráse a oči mi zůstanou údivem stát nad plápolajícím ohněm. Nejspíš si ho tam udělal nějaký tramp, aby ho hřál. Asi věděl, že oheň si s dřívím rozumí, že žár a svit má takový, že osvítí tu nádheru, abych ji spatřila. Možná toho ohně není třeba, hvězdy svítí tak, že je vidět na míle daleko. Ony tančí spolu s tmou a občas zmizí za mraky. Tančí jedna s druhou, valčík, polku, čaču... Baví je to moc a nudou se jistě nekoušou..občas prohodí slůvko s měsícem a ví, že právě on je ochrání.
Pak mé oči pomalu sjíždí k zemi, ačkoliv na nebi se mi tak líbilo. Já jsem ale toužící po zážitcích, toužící po nádheře a tu mi i pohled na zemi jistě přinese.
Ochablé staré stromy toho černého klidného lesa kývají se sem a tam. Tak tápou nad tím, jak vítr zastavit. Najednou z vichru vánek se stal..Ony již klidně stojí, jen listy na svou cestu spěchají, aby jako ten předtím se vodou nechaly unášet, aby k nim květina promluvila.
Tak letí, letí, je jich plné nebe! ...... Pak jakoby si to rozmyslely a letěly tančit ke hvězdám.
Najednou zelený odraz jezera přikryje mé oči. Mám chuť podívat se dál, tak skláním se ve svých snech k jezírku a vidím na hladině svůj obraz, jenž je odrazem. Myslím si, že se stal zázrak, avšak dojde mi, že příroda je zázračná sama o sobě a že i divy dokáže. Pak vidím dokonce měsíční odraz na vodní hladině a mé srdce je šťastnější, že může vidět měsíce hned dva, jako pár..
Chtěla bych se podívat do lesa, dívat se, jak stromy s větrem zápolí, jak hříbky s mechem spolu tráví čas, jak by mi světlušky svítily na cestu. Ale mám strach! Mám strach, že les je moc temný a že na cestu neuvidím.. Tak chtěla bych si kousek měsíce odlomit, aby mě doprovodil.. Avšak touhou po poznání netrpělivá se i bez něj do tmavého lesa vydávám. Ač jsem myslela, že neuvidím, je v lese světlo jako ve dne.. Kochám se společností stromů, které jsou vyšší než já.. Také proto, že i ony lesu vládnou.
Jak krásné jsou mé představy a touha po poznání veliká, ale končí můj sen a s ním i má krajina.
Tak sbohem má krajino snů, snad někdy nashledanou...