Polibek zimy

Se zívnutím jsem odtrhla pohled od monitoru počítače, protřela si oči unavené od dlouhého čtení a přes horní okraj se zadívala ven z okna. To už je zase tma? Pomyslela jsem si a znovu zívla. Tma zvenčí tlačila na okna, jako neviditelná bytost, čekající na pozvání dovnitř. Tuhle bytost zaháněla jen chabá světla pouličních lamp a jen ve velice málo oknech se ještě svítilo. Letmo jsem pohlédla na obrazovku, abych zjistila, kolik je vlastně hodin. Půl jedné. Znovu jsem upřela oči na temnotu a koutkem oka zahlédla pohyb venku. Pořádně jsem na něj zaostřila a uviděla padající vločky. Sněží. Zaradovala jsem se v duchu a pozorovala první letošní vločky tančit vzduchem jako vystrašení druháci na první lekci v tanečních. Zprvu vytvářely vločky neohrabané, nedokonalé křivky, částečně unášeny mírným vánkem, byla v nich ale lehkost balerín a mýdlové pěny. Pár se jich zachytilo i na skle okna a já měla jen pár vteřina na obdivování té dokonalé, ledové krajky, která vločky tvořila, před tím, než se rozpustily v malinkaté kapičky a uvízly tak na skle, čekajíce na další své sestřičky až spadnou a přidají se k nim při vytváření kapek vody, klouzajících dolů po hladkém skleněném povrchu. Na kratičký okamžik jsem pomyslela na to, že lidé a sněhové vločky jsou si docela podobní, ale vytřepala jsem rychle takové myšlenky z hlavy. První sníh je první polibek zimy - jedinečný, i když se snáší rok od roka znovu na zemi porytou spadaným listím. Měla jsem sto chutí obléknout si kabát a jít tančit ven mezi vločky a oslavovat příchod zimy. A proč vlastně taky ne? Popadla jsem hrubou tkaninu kabátu, spěšně kolem krku omotala šálu a vyrazila do tmy procházet se mezi tvory noci a jejich chladné společnice padající z nebe.