Tak rád se tam vracím

Nastávají poslední minuty noci. Noci tak tiché a tak černé, jakou může člověk zažít jedině tady, na místě zvaném Údolí černého čápa.
Jediné, co prosvětluje toto kouzelné místo, jsou poslední studené paprsky světla z měsíce, který postupně ztrácí na intenzitě a nahrazují ho teplé paprsky slunce, pomaloučku vycházející zpoza kopců, jež lemují celé údolí. Je to poslední chvíle, kdy je slyšet zpěv řeky tekoucí skrze celé údolí.
Když se zaposlouchám, neslyším jen to, jak řeka bublá. Zdá se mi také, jako by do toho šumění a bublání zpíval vysoký hlas ženy, která svým zpěvem končí noc a přináší do údolí nový den. V této chvíli je den v údolí nejkrásnější. Na jedné straně údolí je vidět mléčná dráha, která se klikatí po obloze a kolem ní jsou rozprostřeny tisíce hvězd. Hvězd, jež mohl vidět již Goethe či Tasso. Na straně druhé, se zpoza kopců dere slunce, aby ozářilo údolí táhnoucí se kolem zákrutů řeky Moravice.
Celé údolí je pokryto trávou tak zelenou, jako by zde ležel milion smaragdů. Ve chvíli, kdy se slunce vyškrábe na oblohu, se celé údolí zaleskne křišťálovými kapkami rosy. Během několika minut se začnou probouzet květiny, které otevřou své duhově barevné kvítky. Neprostupným tichem se najednou začnou ozývat písně ptáků. Z lesů je slyšet praskot malinkých větviček. Když se zadívám, vidím zpoza stromů lišku, jak se připravuje skočit do své nory, a srnky probouzející se do nového dne.
Při pohledu na své hodinky se mi zdá, že se čas v údolí úplně zastavil. Jedinou útěchou při odjezdu z tohoto místa je vědomí, že se zde za rok zase vrátím.