Kouzelné království

Bývalo to bitevní pole i základna v týlu, protiletadlový kryt, který se v mžiku mohl změnit v nádherný zámek, když jsem chtěla být princeznou. Bývala to zřícenina starého hradu plná draků a strašidel, do níž jsem se bála vkročit, i přehlídkové molo topící se v záři reflektorů a já na něm stála jako hvězda. Ale hlavně to býval vyhořelý dům plný tajemství, v němž probíhala vyšetřování řady detektivních případů.
Tolik jsme to místo na kraji lesa s bratrem milovali. A nezáleželo na tom, že v naší nepřítomnosti, pro někoho jiného to bylo jen ohniště a zbytek kamenné zídky postavené v době, kdy jsem ještě nebyla na světě.
Jako dítě vychované na sídlišti jsem ze všeho nejraději utíkala k babičce, která bydlela na kraji lesa. A i když jsem ji třeba překvapila uprostřed rozdělané práce, vždy si našla čas na procházku voňavým lesem, při níž mi vyprávěla zážitky ze svého dětství, o tom, co dělala moje máma jako malá holka, i o mně samotné. Obvykle jsem chodívaly po cestě nahoru k majáku, ale jednou jsme směr změnily.
Po úzké lesní stezce, pomalu zarůstající plevelem a keři černého bezu, jejichž větve po setmění připomínaly pařáty mýtických nestvůr, jsme došly na malé prostranství s ohništěm. Ze všech stran bylo obehnáno prudkým svahem, jen v severní části voda kdysi vymlela koryto, dnes už vyschlé. Obnažené kořeny stromů, pokroucené jako prsty stařeny, na jeho březích vytvářely jeskyně a tunýlky; jako by si někdo dal práci a postavil dřevěnou zmenšeninu skalních měst v Jordánsku – ne tak úchvatnou a slavnou jako chrám v Petře, ale jistým způsobem stejně zajímavou.
Od pěšinky, víc a víc se ztrácející v trávě a porostu, bylo ohniště odděleno nízkou zídkou. Toho dne jsem se po ní prošla poprvé, babička mě držela za ruku a to obyčejné místo v mé představivosti ve vteřině prodělalo tolik změn, až jsem se divila. Najednou tam nebyla bortící se zídka, ale hradby, vysoké a mohutné, nedobytné. Místo větru se v korunách proháněli duchové a víly a šeptali nesrozumitelná hřejivá slova. Koryto se opět naplnilo průzračnou, třpytící se vodou, která přicházela odnikud a nikam zase mizela.
Bylo to kouzelné království, stromy a keře oddělovaly svět dospělých od toho mého, vysněného. Les pohltil všechen stres, strach, dokázal vymazat i bolest. Stín zídky poskytoval úkryt před vším, stejně jako to uměla babiččina náruč. Bratr kouzlo objevil později, přesto na něj zapůsobilo stejnou silou jako v mém případě.
Od té chvíle se většina našich her přesunula tam. S pomocí větviček a mechu jsme měnili vystouplé kořeny v domečky pro skřítky, ve skořápkách od oříšků jsme jim nechávali ostružiny, maliny i různé bobule. Příštího dne tam nic nezůstalo. Samozřejmě, že je vzali ptáci a veverky, ale líbila se mi představa, že je moje místo magické a obydlené nadpřirozenými tvory.
Nejednou jsme s bratrem podnikali dobrodružné výpravy za tajemstvím onoho místa. Ohořelý kousek novin pohozený v ohništi pro nás představoval poklad – jakousi záhadu, kterou je třeba vyřešit. V okamžicích hlubokých úvah jsme byli schopni vylekat se jakéhokoli zvuku, křiku sojky, zapraskání větvičky, troubení auta v dálce nebo třeba poryvu větru. A les nás v tomto směru nikdy nezklamal. Sesílal nám ty nejpodivnější zvuky, jaké dokázal vytvořit.
A když to nestačilo, vítr přihnal bouřku, i přes husté koruny stromů jsme pocítili temné nebe a blesky nad protějším kopcem. Příroda si s námi ráda zahrávala, stejně jako to dělávali řečtí bohové, a my jí to rádi umožňovali, protože za tmy a deště získávalo místo tajemnou atmosféru, kterou nemohlo nic nahradit. Právě v takových chvílích se okolí ohniště měnilo ve starý opuštěný dům, v němž jsme hledali duchy, řešili vraždu nebo pátrali po pokladu.
Když mě na to místo babička vzala poprvé, řekla, že bude vším, čím si budu přát, že záleží jen na mé fantazii, v co se ten malý kousek lesa, oáza klidu v uspěchaném světě změní. Jaká škoda, že jí nemohu říct, že měla pravdu. Dnes, i když už babička není, aby mě držela za ruku při procházce po zídce, se do království mých dětských her vracím. A ačkoli jsem sama, jako by tam byla babička se mnou.