Příroda volá o pomoc

 

 Příroda. Vždycky zde byla a je, ale jestli bude, to stěží dokážeme říct. Byla zde od počátků věků, až do současnosti. Měla obrovskou sílu vytvořit vše živé i neživé a všechno kolem nás dýchá díky ní, stejně jako my. Proč se však ke své pramatce chováme tak, jako by to byla nechtěná macecha? Není chvíle, abych nad tím nepřemýšlela.

   Od starověku až po středověk byla příroda oslavována a uctívána v podobě bohyně či boha, kterým se stavěli chrámy, posvátná místa, a jimž byly podávány nejrůznější obětiny na důkaz velké úcty. Vždyť mnohé kulty a pohanská náboženství byly označovány jako „přírodní náboženství“, neboť všechno uctívání vzniklo ze soužití s přírodou. Napadá mě, že naši předkové byli s přírodou spjatí více, nežli my, lidé 21. století, protože jejich život závisel na tomto faktu.

   Naučili se číst z hvězd, poslouchat tep země, žili v souladu se zvířaty, snažili se vyčíst znamení přírody. Zaznamenali změnu ročních období a podle pozorování zjistili, že měsíční fáze mohou mít vliv na růst rostlin. Potom se ale musím ptát. Naučili se tohle všechno, abychom to my, jejich nástupci zahodili jako něco, co není „moderní“ nebo že je to dokonce „zastaralé“?

   Pak mě ale tíží to, že se na přírodu začíná zapomínat. Jsou ovšem i lidé, kteří se snaží naši planetu zachránit. Ochránci zvířat, lesů, lidé ekologicky smýšlející, jsou nadějí budoucích. Většina lidí je však považuje za fanatické blázny, jak se mi zdá. Mnoho lidí spěchá a zapomíná na to, jak je naše příroda vlastně nádherná.

   Jak by bylo úžasné nadechnout se zase čistého vzduchu, bez škodlivin a smogu. Když tak přemýšlím, vybaví se mi miliony obrazů, jeden střídá druhý. A napadají mě tisíce úvah.

   Jedna z nich mě tíží nejvíce. Umírá naše planeta? Když se rozhlédnu kolem sebe a sleduji zprávy, vidím tragédie a pohromy. Zemětřesení, záplavy, hurikány, lesní požáry, tsunami, vulkanické erupce a to zdaleka není všechno. Jako by se nám naše planeta mstila za to, jak s přírodou nakládáme. Já si myslím, že je to pravda. Za většinu těch pohrom si můžeme sami. Ozonové díry v atmosféře se zvětšují, s každým rokem se do ovzduší vypustí více oxidu uhličitého, než předešlý rok. Je nás stále více a naše technologie se rychle rozvíjejí. Napadá mě i to, že když píšu na počítači, vyrábím tak oxid uhličitý.

   Jsem si vědoma toho, jak se tím náš život usnadňuje, i toho, že je naše komunikace mnohem rychlejší. Můžeme si povídat v současném momentu s někým, kdo je vzdálen tisíce kilometrů daleko, a můžeme ho při tom i sledovat. Ale na mnoho podobných vymožeností naše příroda doplácí. Proč musí jezdit po zemi miliony aut, které nás svými výfukovými plyny dusí? Proč vyrobíme tuny nebezpečného odpadu, ze kterého je většina škodlivá a nedá se recyklovat? Proč vypouštíme odpady do moří a zabíjíme tím mnohé živočichy? A ví někdo, kolik zvířat zemřelo kvůli špatně zlikvidovaným plastovým obalům, kvůli kterým se udusili, nebo kolik jich zahynulo při katastrofě ropných tankerů? Neví. A nevím to ani já.

   Možná to ani nechci vědět, jako mnoho dalších. Osobně by mi bylo líto všech ztracených živůtků těch zvířat. Podle mého názoru má každý právo na život. A potom si vzpomenu, jaké strašné věci děláme sami sobě.

   Musím pak rychle odvrátit pohled, protože je mi líto toho všeho. Toho jak se chováme k naší planetě, a všem věcem na ní.

   Zamyslím se pak nad jednotlivými jevy. Zamyslím se nad vodou, která dala vzniknout tomuhle všemu. Vždyť právě z vody vznikly první organismy a z ní byl počátek všeho. Proč se jen nezamyslíme nad tím, že je to důležitý zdroj energie a života.

   Bez vody člověk přežije jen velmi krátkou dobu. Voda také z velké většiny tvoří lidské tělo. A také je naše Země ne nadarmo přezdívána „modrou planetou“, protože voda je zastoupena ve větší míře, než pevnina. Voda je součástí naší přírody stejně jako vegetace.

   To všechno je součástí naší přírody. Každý nepatrný organismus vytváří její celek a to ji činí tak nádhernou.

   Mnohdy se zastavím a jen tak začnu přemýšlet o všem možném, co přírodu utváří. Když se procházím a pozoruji jezero, které je obehnáno alejí stromů, všímám si, jak se slunce zrcadlí na její hladině. Pozoruji ptáky kteří po ní plují a sem tam se ponoří. Napadne mě, jestli se takhle někdo zastavil přede mnou a díval se na to jezero stejným pohledem jako já. Jestli vnímal ten klid a ticho. Nebo jestli zaslechl vítr v listoví stromů a vzhlédl k obloze.

   Když se ale podívám kolem sebe, vidím lidi, kteří jenom projdou a ani se neohlédnou. Proč tomu tak je? Proč se lidé nezastaví a neposlouchají hlas přírody, tak jako já? Stále někam spěchají a nechávají si protékat život mezi prsty a na přírodu si neudělají čas. Nechávají si jí snad na stáří?

   V mnoha kulturách i fiktivních příbězích se objevují dryády, víly stromů, a mě napadá, jestli je to jen pověra anebo jestli má každý strom opravdu svoji vílu. Stromy dýchají, žijí a umírají. Ale většina stromů umírá díky nám. Vím, že již v dávných dobách jsme ze stromů dělali příbytky, tuto oběť chápu, chápu i to, že se z nich vyrábí papír a jiné věci, a že jejich ztráta se nahradí novými stromy, ale mám pocit, že jich umírá příliš mnoho.

   Věřím, že nám stromy mohou předat něco ze své energie a my se po odpočinku v přírodě můžeme cítit lépe. Všechno kolem nám připomíná, že příroda žije a dýchá, a my bychom se měli postarat o to, aby se její život nezastavil. Ale jak vidím chování lidí kolem sebe, připadá mi, že je to příliš nezajímá. Pokud takhle budeme pokračovat dál, co se stane?

   Moje vize, se podobá představě ztvárněné v mnoha katastrofických a fantastických filmech, ale také v písních a knihách. Zamýšlím se nad tím, kolik toho z přírody zanecháme dalším generacím. Budou nakonec znát rostliny a zvířata pouze z knih, nebo z elektronicky zpracovaných dat v podobě hologramů, naskenovaných z posledních žijících druhů? A co bude dál? Mohu pouze hádat, jak to všechno dopadne, a ta představa se mi ani v nejmenším nelíbí.

   Pokud budeme takhle pokračovat, vydrancujeme naši Zemi a vše začne umírat. A co potom, co kdyby všechno zemřelo, co se stane pak? Bude mít naše planeta sílu začít znovu? Jednou už ji měla. Asi před 65 miliony lety vyhynuli dinosauři, a příroda měla dost síly na to, aby obnovila život na Zemi. Co když se to bude opakovat? Postihne nás znovu doba ledová nebo na Zemi dopadne obří asteroid? A kdyby se to stalo a život skončil, přežili by někteří jedinci a začali by znovu?

   Je velice mnoho teorií, jedna nepravděpodobnější než druhá. Já se ale ptám. Jsou opravdu tak moc nepravděpodobné, nebo se tak přibližují pravdě, až je to skoro neuvěřitelné? Když se dívám na některé katastrofické a fantastické snímky, všechny ukazují to, co se může stát, a mnoho z nich se velice blíží skutečnosti.

   Příroda se nám opravdu mstí za všechno, co jí děláme, a mstí se nám čím dál krutěji. Podle různých útržků zpráv, mám pocit, že živly se proti nám bouří stále agresivněji a ukazují nám, čeho jsou schopny.  

   Pokud se zamyslím nad tím, co říkají vědci, pak se počet lidí bude neustále zvětšovat, a proto bude nutné zvětšit plochy, na kterých by stály domy, a tím se bude neustále zmenšovat plocha nezbytná pro přežití živočichů. Naše planeta se neustále otepluje a stoupají i teploty moře, což může mít za následek vymírání již tak ohrožených druhů.

   Všechno co se týká naší nádherné přírody, jako by ztrácelo na významu. Ano, mluví se o jejích problémech, ale to je zatím tak všechno. Pouhá slova, stejně jako ta moje, naší přírodě, naší milované Zemi moc nepomohou. Musím se ptát, proč všichni umělci ztvárňují nádheru přírody, několika tahy štětce, které vytvoří dokonalé dílo, když se normální lidé nesnaží o to, aby toto kouzlo mohli spatřit nejen na plátně, ale i jako živý krajinný úkaz v nedotčených oblastech přírody. 

   Naše planeta potichu volá o pomoc, abychom jí trochu povolili sevřené hrdlo, jindy křičí silou uragánů, ale my jsme vůči jejímu volání hluší.

   Myslím si, že kdyby naše příroda uměla mluvit, promlouvala by k nám buď hlasem plným smutku a lítosti, nebo by na nás křičela, jako matka na neposlušné děti. Byla to přece ona, kdo nám vdechl život a dal nám to kouzlo spatřit svět očima. Ale myslím si, že naše oči si již zvykly na všechno kolem nás a už neumí vidět kouzlo krajiny.

   Pro mnohé ale nebudou mít má slova nikdy váhu. Nikoho nebude zajímat, co si myslím, i když mě k tomu budou vyzívat a ujišťovat mě, že naslouchají, ale za chvíli pak ani nebudou vědět, o čem jsem mluvila. Nebo si řeknou, že když už toho naše planeta vydržela tolik, že to ještě několik desítek let vydrží. Ale i její síla je pouze omezená. Příroda nám dala život a v okamžiku nám ho může také vzít. Zastávám názor, že si planeta pouze pomáhá, aby mohla alespoň trochu obnovit rovnováhu. Vím, že lidé, kteří tímto „rozmarem“ přírody někoho ztratili, by mě nazvali mnoha nepěknými slovy a já bych je chápala a soucítila bych s nimi, ale myslím si, že je na tom něco pravdy.

   Příroda je jednou z nejkrásnějších věcí na této Zemi, a stojí za to ji chránit. Lidé by se nad sebou měli zamyslet a zkusit se podívat na svět jinýma očima. Měli by je konečně otevřít.        

   Dala bych všechno za to, aby se lidé na svět podívali mýma očima a uviděli by přírodu takovou, jakou ji vidím já. Jako jednu z věcí, pro které je důvod žít. Naše příroda potřebuje pomoc, aby nabrala druhý dech a my se z něho mohli těšit, a obdivovat překvapení, které nám do budoucna přichystá.