Člověk VS Země

Byly doby, kdy člověk uctíval zemi a ta se mu odměňovala. Jak šel čas a člověk rostl a sílil, nabyl dojmu že země odměňuje málo a začal si brát sám, nejdříve jen trochu ale s jídlem roste chuť. Souběžně s lidskou silou rostla i lidská chamtivost, člověk nabyl dojmu, že už není potřeba uctívat zemi ale že právě člověk je ten, který by se měl uctívat a tak změnil boha a dal mu lidskou podobu. Lidstvo se rozdělilo. Přišly války, v nichž proti sobě stáli ti, kteří nebyli zaslepení mocí a zůstali věrni zemi a ti, které již moc a chamtivost ovlivnila natolik že se vzdali přirozenosti a prohlásili se za bohy. Války byly kruté a nelítostné ale chamtivost a sobeckost zvítězila. Staré víry padly a ti co ještě měli odvahu být věrni, byli hromadně vražděni a upalováni ve jménu falešných bohů. Země potemněla. Kdysi hojné lesy hynuly v plamenech a ustupovaly lidské touze po prostoru, který stále se rozrůstající populace tak potřebovala, poslední zábrany padly. Poslední výsada planety a to právo na život byla zničena. Vše krom lidí bylo prohlášeno za podřadné ba dokonce za neživé a byla popřena duše živých tvorů a nakonec i samotné planety.
V dnešní době již člověk ani nepomyslí na doby, které předcházely dnešnímu stavu světa. Lidé stále žijí v zoufalé nevědomosti a sebezapírání, Ďábel vykonal svou práci dobře. Přesto však přežívají ti, kteří se nevzdali své víry a z generace na generaci se utajovaná náboženství dostávají napovrch. Lidská moc dosáhla takové úrovně že už nejsou potřeba žádní bohové a staré pokroucené víry upadají v zapomnění a současně s jejich pádem vyvstávají na povrch víry, které se lidští bohové v dobách své moci snažily zničit. Možná naděje ještě neumřela ale jen podřimuje a spravedlnost a láska skutečně zvítězí nad onou Chamtivostí a nenávistí.

Jakub Žižka