K obloze se dívej!

K obloze, člověče, pozvedni své oči!

Spousta z nás, lidí, pohlíží při své chůzi kupředu, což jistě nikoho nepřekvapuje.
Někteří svým zrakem spíše míří k zemi, pokud na ní něco nehledají, tak je to už na pováženou.
A co tak se jednou podívat vzhůru!
„No přece na oblohu, prosím!“
Pokud je tato zatažena oblačnou šedí, tak pochopitelně krásou neoplývá, ale jestliže se obloha časem protrhá, tak jako mávnutím kouzelného proutku získává na zajímavosti.
Nejenom její blankytná modř, ale i jednotlivá oblaka mají co nabídnout našim pohledům.
Poutavé jsou už jejich obrysy, které nám při trošinku bujnější fantazií mohou připomínat nejrozmanitější tvary.
Někomu třeba hrady, jinému zvířata nebo kouzelné pohádkové postavy, no prostě našim představám se meze nekladou.
Oblaka jsou však současně i jakousi nápovědou, jak se bude počasí v nejbližší době vyvíjet.
Začněme ale po pořádku!
Poměrně často, a to i za pěkného počasí, můžeme pozorovat vysoko na nebi jemná vlákénka, mezi odborníky zvaná cirry, neboli řasy.
Svým vzhledem opravdu připomínají řasy krásné ženy. Jak půvabné jsou, když se nám představují v bělostném šatu.
Někdy putují po obloze samostatně, jindy se kamarádsky sdružují.
Znalec počasí ale ví, že tato vlákenka plující oblohou ve velkých výškách jsou první známkou zhoršování počasí, zpravidla s předstihem mnoha desítek hodin.
Za nimi většinou následuje oblačný závoj, přičemž jeho název cirrostratus zní poněkud cize. Jde o takzvanou řasoslohu.
Je tak tenká, že přes ni v zastřené podobě sluníčko ještě uvidíme. I tento druh oblaku nám naznačují blížící se změnu povětří k horšímu..
Někdy zase lze spatřit na obloze i řadu způsobně uspořádaných cirrokumulů-řasokup, široké veřejnosti známých jako „beránci“.
Při trošce představivosti tak skutečně vypadají, a tak náš zrak se má z přírodních úkazů opět čím kochat.
Občas můžeme pozorovat oblak tvaru čočky, nebo ještě lépe vzhledu disku, pro někoho z nás v tvářnosti létajícího vesmírného talíře.
Takový vzhled může zmást hodně lidí, kteří pak volají do masmédií, že na obloze vidí přibližující se kosmickou loď
Nelze ale v tuto chvíli vyjmenovat všechny ty druhy mračen, náš život provázející.
Jsou jich celé desítky.
Nelze však z nich přece jenom nevzpomenout obávaná bouřková mračna v podobě mohutných tmavých pyramid s černou, strach budící základnou.
S jejich přibližováním je to pomalu na zrychlení našeho kroku, protože od těchto forem mračen nemůžeme čekat zpravidla nic jiného jak pohromu.
Co nevidět se v nich totiž objeví záblesky, doprovázené burácejícím hromem s následným pořádným lijákem.
Za těchto okolností je nejvyšší čas běžet do úkrytu, co nám jenom nohy dovolí!
Ale ještě předtím, když slunce osvítí hrany těchto tmavých mračen, je na ně pohled, jak se také říká, pro Bohy.
No nádhera…
Ale nemusíme být zase až takovými znalci jednotlivých druhů oblaků.
Mnohdy stačí si lehnou si do trávy, vzít její stéblo do úst a pozorovat zvolna na nebeské klenbě plující neškodné mráčky
Vnímat jejich pohyb, tvarové změny a opájet se představou, že putujeme spolu s nimi kamsi do dálav.
I nejvíce rozrušený člověk se v tu chvíli ve svém nitru utiší a uloží své roztěkané myšlenky do klidu a pohody.
A když skloubí ve svém nitru uváděný vzhled oblohy s horami a lesy, pokrývajícími naši malebnou krajinu, tak v tu chvíli mu bude nastolující se harmonie těla a ducha tou největší odměnou.
Pozměněným výrokem Jana Nerudy z „Písní kosmických“ se dá tedy říct:
„Vzhůru k obloze, poutníče, pozvedni své oči, věz, co krás se kol Slunce na obloze, točí!“.

Jaromír Slavíček