Podzimní listí nebo lidé?

Procházím se jedno sobotní odpoledne s dobrým přítelem v lesní rokli.
Je podzim.
Je to mé oblíbené roční období, jelikož mě jeho atmosféra vždy pohltí a já se stávám sama sebou.
Vnímáte to také?
Ten soulad s přírodou, když začne Vaše oblíbené období, či se zastavíte nad západem slunce?
Chtěla bych Vám nastínit, dle mého názoru zajímavou myšlenku, jež ke mně dolétla právě při této magické podzimní procházce.

Kráčeli jsme s kamarádem po asfaltové cestě lesem a všude bylo nádherně spadané listí. Každý lísteček na zemi mě uchvátil. A nutno podotknout, nebyl každý barevný a pravidelně tvarovaný. Najednou bylo zřetelné, že každý list, ať ošklivý nebo nádherný je přesně tam, kde má být. Díky starým zašlapaným listům vynikla ještě více krása těch čerstvě napadaných. Pocítila jsem obdiv a též úctu ke starým listům, poněvadž to byly právě ony, díky nimž se krása v mých očích stala nečekaně velkolepější.
A teď přemýšlejte.
Není to tak i s lidmi?
Máme různé národy, různé země, různé kultury. Jsou různé druhy stromů, s různě tvarovanými listy, různými barvami, rostoucí na odlišných místech.
Lidé mají různé vlastnosti, někteří jsou dobří, jiní špatní, někteří jsou staří, jiní se právě rodí. Každý list se narodí na větvi stromu a roste svým tempem. Když přijde podzim, naposledy zahraje barevnou rošádu a oslaví svůj odchod impozantním předvedením své jedinečnosti.
Všimněte, nepadají všechny najednou.
Jsou jako lidé. Každý jiný, avšak výjimečný, jeden mladý, druhý starý, jeden z lípy druhý z javoru. Každý má svůj čas.
Zdá se Vám na tom něco v nesouladu?
Ano?
Já cítím pouze soulad a vnímám jen něco, co si ani nechci přiznat. Lidé nejsou v tomto souladu. Ty listy se navzájem respektují. Leží jeden přes druhý, bez ohledu na původ či stáří nebo vlastnosti. Ty listy nesoudí ostatní za to, jací jsou, nepomlouvají, neočekávají, nejsou napjaté, věří sobě a svou jedinečností pomáhají ostatním uvědomit si tu jejich jedinečnost.
Je to tak nebo ne?
Myslím že ano. Lidé nemohou být v souladu tak, jako je příroda, pokud nepřijímají sebe a věci kolem tak, jak jsou. Pokud nerespektují všechny pohledy na věc a všechny věci a situace kolem sebe. Příroda nikde neprotestuje (pokud ji k tomu my lidé nedáme důvod). Žádný topol nezávidí bříze její bílý kmen a žádná bříza nenadává topolu, proč je tak vysoký, když přes něj nevidí.
Asi tušíte, co tím myslím.
Nadechněte se zhluboka a uvolněte se, až půjdete jednou na procházku krajinou a až pocitíte ten blažený pocit uvolnění a volnosti, vzpomeňte si na to, že takto se můžeme cítit pořád, pokud se budeme mít rádi takoví, jací jsme a pokud dopřejeme respekt ostatním kolem sebe.
I špatné věci mají na světě své místo, díky nim poznáme dobro.
Díky tmě, světlo..
Děkuji.