Ôda na jaro 2007

Mám otevřené okno a zvenku sem proudí ta nezaměnitelná vůně jara. Je to ta síla, která z kořenů stromů vytáhne hektolitry mízy do korun, aby mohly vypučet a vyrazit v květ a listy. Je to ta síla, která roztaví na horách sníh a která třeba i skrze kamení nechá vzklíčit nový život. Je to vůně, kterou miluji. Je to vůně jako závdavek novému zrození, dalšímu jaru, další radosti a novému životu. Ta síla vyvede medvědy z jejich nory, ta vůně zaťuká na vrátka ježčích pelíšků. Ty něžné prstíky jara brnknou na strunky naděje a vlaštovky tam v dálce uslyší ten hlas, vrátí se zpět na stará svoje hnízda, do krovů přilepí hliněné štěstí aby odsud vyvedly svoje mladé. Je to tak každý rok a letos, jako loni, jsem bez sebe a omámená tou krásou. Dnes cítím, že už to začíná. Tu vůni vdechuji už pár dní, ale dnes je jaksi silnější. Jakoby jaro dostalo už povolenku otevřít brány a vtrhnout do přírody, slavnostně oděné v hávu z hořce a sasanky, ve vlasech mladé listí a pučící květy stromů.
Jaro je tady. Tak tě tu vítáme! Ty, Jaro stokrát opěvované, ty Jaro hravé a laškovné jak klubko štěňat, ty Jaro silné jak mladý zdravý muž, ty Jaro veselé jak kraslice a malý beránek, Jaro hlučné jako roj včel a řeka rozvodněná miriádou rozehřátých vloček sněhu. Jsi mladé, jsi opět krásné a omamné jak loni. Ty, Jaro, nestárneš! Kolikrát už jsi se vrátilo a vtrhlo do kraje? Vždy v plné síle, na slunečním voze, práskáš do zlatých koní, v lehkém bílém rouchu a svěncem ve vlasech. Smích tvůj i bujarý křik dává znát, že jsi tu zas a stejně mladé jako už po tisíce let. A člověk vždycky s údivem a tebou ochromený, žasne. Tak jako každý rok.
Travička zkouší slunce tenoučkými chloupky, které vystrčila zatím nesměle; jsou zelené tak, jak to umí jenom ona. Ta tráva první, jarní, napůl šílená, riskuje umrznutí!
Tak je tu další jaro. Buď tobě sláva Jaro! Vítej zase zpět!