Nic se nezmění

Pozoruji kapky vody, jež líně pleskají o dlažbu chodníku pod žlutým světlem pouličního osvětlení. Zřejmě se mi tak naskýtá pohled starý jako je planeta sama - kdykoliv pršelo, muselo mrholení nebo slabý déšť vypadat identicky. Jen kapky dopadaly na rozličné půdy, skály, na listy palem kdesi v tichomoří, do vod jezer a moří; i na dinosaury, či první obyvatele totoho světa. Od prvotního pozorování tohoto jevu jistě uplynulo přemnoho let. Proč by mělo být důležité vědět, kolik přesně?

Déšť se nikdy nezmění. Pokud bude atmosféra planety životaschopná, pršet zkrátka bude. Po další věky, kdy budou kapky vody dopadat na zpustošená velkoměsta - ničím a nikým neřízeny - nejspíš nezbude žádný živý člověk, který by je mohl pozorovat. Déšť se v tomto smyslu jeví jako určité pojítko s budoucností. Lze si totiž jednoduše představit, jak tento neměnný jev bude provázet planetu až do skonání jejího života...

Dokud její čas nevyprší.