Co cítí růže?

Ráno, když se krásná trnitá růže probudila, zjistila, že má děťátko. Krásné, malinké a strašně slabé poupátko. Chvělo se zimou, a tak se k němu víc naklonila.
Starala se o něj. Hýčkala ho jako správná matka. Byla na něj pyšná a říkala si, že až umře, tak přece jenom bude dál žít ve svém dítěti.
Jenomže jednoho dne se mělo vše změnit. Poupátko sice rostlo a sílilo, ale pořád mu ještě hodně chybělo do dospělosti.
Kolem trnité růže byly další matky s poupaty a tak se nikdy nenudily. Jenomže malinká růžička jim záviděla, že ony se nechávájí opylovávat od hmyzu a ona má zůstat sama.
Myslela si, že je velká, dost dospělá na to, aby se pořádně rozevřela a mohla se nechat obletovat.
Jenomže ještě nebyl jeho čas. Bylo moc malé a slabé na to, aby v pořádku vydrželo nálety hmyzu.
A tak dřív, než si to jaho vlastní matka uvědomila, zbyl z malé růžičky jenom jeden okvětní lístek.
Stará růže ronila slzy za své ubohé děťátko. Dávala mu svou sílu, aby přežilo.
Ale v tu chvíli přišel člověk a utrhnul si růži.