Kolony

Kolony (jak je asi řeší v Japonsku - seppuku či harakiri neb rituální sebevražda řezání břicha)
Jedu do Prahy na divadelní představení s čtyřhodinovým předstihem v domnění, že ještě stihnu nákup, vyzvednout poštu, zajít se podívat do paláce knih Luxor a nedalekého Primarku.
Jízda po D1 od 49 km kde najíždím je značně problematická již od 42km. Všude postávající kamiony dávají tušit svízel v Lochovskem tunelu a na jižní spojce.
Na nultém kilometrů jsem tedy po hodině a zde taky sjíždím na Písnici.
Znám většinu zkratek. Zkouším je a po hodině jsem o deset kilometrů dále.
Čas kvapí a odkládám návštěvu pošty, která se velmi často mění v časový horor.
Jedu do centra, kde v Opletalově ulici nedaleko Václavského náměstí parkuji.
Hodina 60 korun. Láduji do parkovacího automatu vše co mám tedy nekřesťanských 200-Kč.
Nic proti vstupenkám za necelé dva talíře.
Mám ještě čas a tak se jdu obšťastnit do nové a hnusné budovy Primarku, kde nic nekupuji, neb nic nepotřebuji.
Odcházím do paláce knih, kde se kochám. Objevuji koutek nostalgických věcí gramodesek, vydaných v reedicích. Ceny začínají na lidových 530,- Kč a končí okolo 900,-Kč
Mířím do divadla s tím, že si dám obyčejnou kávu.
Dávají mi obyčejnou kávu za neobyčejných 80,- Kč.
Tolik zde stojí sodovka, malé pivo, jen decka šampíčka je za kilíčko.
Představení je naštěstí pěkné a neobvykle dlouhé.
Herci běží z divadla, asi aby včas vyzvedli svá vozidla z parkovacích zón hlidaných ostřížím okem kamer vozidel městské policie.
Přetahuji předvolenou dobu o půl hodiny. Hrozí mi pokuta okolo dvou tisíc a nebo botička případně odtah za pět.
Nervózně přicházím k vozidlu, které je na svém místě.
Cestou není ani jedno záchytné parkoviště.
Lístek do MHD stojí 40 korun.
Jsme dva a tak bych jich potřeboval minimálně šest což je stejné jako předražené parkovné.
Rozkopané, uzavřené, zúžené, zjednosměrněnné je všude něco.
Vozidel je opravdu obrovské množství.
A ve většině jede jen jedna osoba.
Cyklisty téměř nepotkávám.
Naštěstí.
Neměl bych je totiž kde předjet.
Za to oni by mohli i mně na dálnici.
Ujeto 178 km průměrnou rychlostí 37 km z toho rovných sto po dálnici.
Takže Pařížské třicítce se blížíme mílovými kroky.
Dokonce prý i dráhy zrychlují.
Na trase Praha Dobříš po mnohamiliardové investici z ohromující 35 na závratných 36km/ hodinu.
Tak proč nepřesednout na vlak?
Protože od nás jede nejrychlejší sedmdesátikilometrovou trasu 2 hodiny a 55 minut a stojí jako Uber taxi.
A časté výluky a zpoždění je součástí koloritu.
Ale ten výhled.
A toaleta....
Hlavně se z toho všeho neposrat.