Vlaha epifanie jarních epopeji

  ''Jeho oči pily tajemství vesmíru,''

            Staletí tisiciletych návratů,

            vraťte odvahu vratkym základům

             a namísto rozvratum hlubokou víru.

Mezi odpověď namezdni dramata,

 vůně spanilych pocitku radosti,

 únava děsivá stenani mladosti,

mezi hroby lásky budí seme kata.

 Postava prizraku sní mne o taji,

 snad jenom infantky sní dnes o ráji,

 mezire ozvěny ve scéně o máji, 

 v polibek lásky vstříc nebi vlají.

Kdo by vyslovil laskavé pocitky, 

písek presypa ctyrhlave sypky.

...: umírá a přesto citem nezasazen,

umírá a přesto blahem porozen,

dej smrti má versim mým zazářit,

dej smrti má víčka živým pohladit. 

Ve stojaté cifre hruď ker se rozvira,

plejáda plevele hoří bez míra,

vytváří krevnate bez těla cévy,

pomoc mi spanilá dosáhnout révy,

pomoc mi obláčku ulehčit naději,

ve stojaté hladině lyricke slepeji,

pomoc mi obláčku rozpustit paměti,

ve vířivé hodině zpevne epopeji.

Je zima prizracna a já sním o jaře,

je zima zázračná a já sním o kře,

na které láskou rozpustime v moře,

naše nekonečné lidské hoře,

Víčka tekouci tezknouc vstříc nebi,

andělé pramenů létají a neví,

kdo křídel pribitych hledá svá tenata,

aby nalezl příběhu archetu bájná komnata.

Vlaha je epifanie bezcilnych polibku,

vlaha je bezcinna vteřina zapomnění,

mezi snenim o prevteleni nic již není

ani ta vecnost snici o smutku,

o smutku skutečném na jaře oděna,

epopej v zimě o jaru zrozena,

zrozena při hudbě v pasti veršů,

osvobod kaleidoskopeu lidských šeptu.