Levandulová rudá růže

     Právě jsem se očistila kouřem mocné levandule, která rozjasňuje mysl a uklidňuje duši. Nerozumím tomu, kdo ji odmítá v jakémkoliv období. Je kouzelná, exotická a mocná. Tehdy levandule někomu vadila, když se vybíraly byliny ve slovanské škole ceremonií. Nedávno příteli pootevřela srdce k vnitřní něžné růžové dívence.
     Mám ji opravdu ráda, vnímám její ostré lístky hebké na dotek, cítím její nezaměnitelnou vůni na kůži, vidím její fialová kvítka zířicí do dáli. Nepřehlédnutelná, podmanivá, něžně pronikavá a hluboce tajemná jako Luna ve své rozmanitosti temného nočního obzoru.

     Odříkavý jogín nepotřebuje nic pěstovat, žije z toho, co Matka dává ve své přirozené lásce nám všem jejím dětem. Jogín nepotřebuje rozrývat půdu a vařit její plody. Přijímá sílu Slunce, vláhu Luny a lásku Vody. Netouží po blízkosti lidí, nebeských výšinách ptactva a nepoznaných dálek světa. Jogín je v lásce Boha kdekoliv kdykoliv.
     Avšak rebel vzdorující společnosti se neobejde bez lidí a jejich nadbytečných výrobků zakonzervovaných umělými cukry z umělé sobecké sebelásky. Zraněná hysterická harpie létá nad krajinou a hledá kořist. Ráda pěje omamné písně a ještě raději svedené oběti trhá ostrými drápy na kusy. Malé děvče, které vzali domov, se jako velká vytrvale mstí. Chce umřít, ale bojí se i smrti nebo smrt se bojí jí... kdo ví?

     Temně rudá růže je vznešená. Shlíží na svět v neochvějné ostražitosti svých trnů. Sametová barva okvětních lístků připomíná kolující krev, vlahá na dotek skrývá vlastní vůni a láká k utržení. Nikdy se nevyhnu jejím bodlinám, ale kdo by ji neodpustil.