Ve stopách jeho zdi...

Přecházela místnost jako by to byla otevřena stěna do jiného prostoru. Za zavřenou oponou nebylo nic vidět. Nic jí nenapadalo na novém obzoru.



Představovala si imaginární objekty a buduvy v prostoru který jako by vstoupil do tripu Ivese Tanguje tvoriciho na VR sonicky desing inspirovaný Dalim a Dá Vincim a to vše v preveditelne podobě do tří de divákovi Zkušenosti.

Ve te zdvojene ztrojene tři de zkušenosti, kdy kamkoliv se podíváte, tam se něco odehrává, něco nastoluje okamžik, který koincidentalne dava smysl jinému okamžiku. Jako dvě excitovane periskuly hledici na dva současné se rodici vesmiry události.


Viděla jak stojí u zdi a ze zadního traktu na nádraží všech kulis se vyloupajici portál z multisenzorickeho vlaku vstupující kamsi do života kde mysl je moře frekvenci a mysterium všeho je odlucujici se od výluky Vasi Imaginace.

Mnoho autorů zamenuje obzor ztotoznujici se entity se svými pozorovanimi. Absolutní koherence ideoveho okamžiku. Matka kořenů změněných stavu vědomí k nám vysílá tyto extrakce myšlenkového zlomu. .

A ty se divas a říkáš, že na té staré visuté zdi co vede z divadla je napsáno bůh, jr to plocha černá stěna co ukončuje sál a sbiha se v silokrivkach v nepokračující místnost. Takových jako jich má v hlavě každý z nás.


Přesně jako ten tvůj subjektivní tvůrčí pohled na narativní sekvenci, kdy ploché,:až dvojdimenzalni kulisy, ty se zhustuji až v krátké optické pomlce, jako by byly vylomene z necich úst, které polykaly větší ústa, až v nekonečné spirále, se ten svět sbihal do jediného místa.


A ve stopách te staré zdi, bylo na černé omitce vyryte, Bůh a dialog pokračoval, vše zapadlo do stínu tech kulis, které ohorivajici dopadali mimo ty obří zonglere, dekonstruujici mimozemský paradox holografickeho zarizeni.

Znovu vzdálená bizarnímu hazardu s vizualnim přáním odivat mysl do dalších a dalších slov. Přičemž uvnitř sekvence je již vše importovano.

Ale jak to souviselo z tou starou černou zdi z divadla...?