sci-fi slepota

V současné době znovu po mnoha letech čtu post-apokalyptickou sci-fi "Chvalozpěv na Leibowitze": a teprve teď si v ní všímám a oceňuji psychologické profily postav a nuance při jejich vzájemném působení. Když jsem četl knihu poprvé, bylo mi 15 a několikrát během života jsem se k ní vracel: ale vždy jsem tam vnímal zejména myšlenky, poselství, nápady a použité technologie. Zdá se, že jsem byl raněn něčím jako "sci-fi slepotou", kdy jsem při čtení vnímal pouze to, co z díla dělá sci-fi a nic jiného.

Před nějakou dobou jsem se na toto téma bavil s jednou autorkou na jiném serveru (elektronicky přes tamní systém soukromých zpráv), která měla opačný problém: v mých (pro ni moc krátkých) povídkách hledala pouze právě onu psychologickou interakci postav, ale byla zklamaná, protože ta díla byla založená právě na tom poselství, myšlence a nápadu a postavy byly pouze prostředky k tomu, aby se nápady dostaly ke čtenáři.

Při komunikaci s ní mi došlo, proč jsem dříve třeba přečetl nějakou povídku, řekl si "no a co?" a povídku znechuceně odložil: povídka obsahovala psychologické hry postav, ale já tam očekával ono poselství, které nepřicházelo.

Nyní si myslím, že v nejlepším případě by dílo mělo obsahovat obojí: jak myšlenku/nápad, tak psychologii postav: tím se zavděčí i těm čtenářům, kteří trpí prvním (původně zmíněným) nebo druhým (přesně opačným) případem "sci-fi slepoty".