Proč se rozmnožujeme tak, jak se rozmnožujeme?

Co vlastně vedlo ty pravěké organismy k tomu, aby se rozhodly sdružovat do dvojic a vyměňovat si navzájem genetický materiál, místo osvědčeného nepohlavního rozmnožování? Ono totiž, i když se to nezdá, může být i obyčejné setkání dvou jedinců opačného pohlaví u některých druhů obrovskou výzvou. Proč tedy měnit něco, co mi zajistí dvakrát více potomků zastejně velkou jednotku času, za zjevně nevýhodný a neefektivní systém opačných pohlaví, genetickým výměn, crossing overů a podobných složitostí, který ke své funkčnosti potřebuje samce a tudíž polovinu populace druhu vyřadí z rozmnožovacího závodu (protože samci samozřejmě žádné potomky přímo produkovat nemohou, což by při nepohlavním rozmnožování mohli)? Znásobit sám sebe je přece daleko jednodušší a druh, který by toto umění zdokonalil, by za krátký čas ovládl planetu. Proč si tedy cestu k dominanci prodlužovat či se jí dokonce úplně vzdát? Odpověď zatím bývala až triviálně jednoduchá. Žijeme ve světě, který se neustále mění a sexualita nám pomáhá čelit těmto nevyzpytatelným podmínkám. Pokud jedinec přežije až do své pohlavní dospělosti, má zjevně nějakou vlastnost, která je velmi výhodná. Potká-li jedince stejného druhu a opačného pohlaví taktéž v produktivním věku, je zde možnost, že tento jedinec si prosekal svou cestu k sexualitě pomocí jiné výhodné vlastnosti. Jejich potomci tak budou vybaveni pro život jíž dvěma vynikajícími prvky a budou tak mít náskok nad konkurencí a navíc budou schopni čelit měnícím se životním podmínkám jejich domoviny. Z tohoto úhlu pohledu vypadá tato teorie neprůstřelně. Zjistilo se ale, že některé rostliny žijící ve velmi extrémních a neustále se měnících podmínkách se rozmnožují pouze nepohlavně. Místo zkoušení, co by mohlo k uspění v jejich světe vyhovovat nejlépe, si prostě počkají na správný okamžik, a pak se divoce rozmnoží, i kdyby tato vhodná doba měl trvat je týden a i kdyby měla přijít po nějakých pěti letech.navíc, jak se říká, každý idiot může zplodit génia. Znamená to, že i když se naše vlastnosti do jisté míry přenesou na naše potomky, úplně bez výjimky to neplatí. Sex určitě existuje proto, aby zajistil variabilitu, ale teorie postavená jen na tomto faktu není životaschopná a platná pro všechny případy. A teď se dostávám k místu, ke kterému ta uplynulá půlstránka směřovala. Evoluční biologie totiž vyvinula několik skvělých teorií, které by měly existenci sexuality vysvětlit. Ještě než napíšu jejich jména, chtěla bych podotknout, že ač se může někomu biologie zdát jako suchopárná věda studovaných staříků, nemůže se jí rozhodně vytknout nedostatek kreativity v oblasti jmen a pojmenování. Sama za sebe mluví už teorie Červené královny, což je pro moderní evoluční biologii zatím jedna z nejrelevantnějších a nejuznávanějších teorií, (jméno jí dala postava Červené královny z knihy Alenka v říší divů a za zrcadlem. Později vysvětlím proč, protože se jedná o okouzlující příběh.) či teorie sobeckého genu nebo dokonce teorie sexy synů. Evoluční biologie se prostě snaží najít to správné vysvětlení, pro celý ten bláznivý koloběh sexu. Ono totiž nejde jen o to, že si jako sexuálně se rozmnožující druh znehodnotíme půlku populace jakožto samce, navíc tyto samce donutíme mrzačit svá těla, aby se zalíbili samicím. Pokud se bude chtít obyčejný kačer chtít schovat do roští, nebude to pro něj úplná hračka. Stejně tak to platí pro samce bažantů, tetřívků či dokonce pávů. Představte si páva, jak úspěšně uniká predátorovi, se svým dlouhý ocasem. To samé platí pro různé pěvce, kteří na sebe upozorňují rozmanitými zvuky. Sex se může taky pořádně prodražit, jste-li kupříkladu kvetoucí rostlina. Nektar pro opylovače je obyčejným úplatkem. Zkrátka rozmnožit se pohlavně není žádná sranda, a já být nějakým druhem, raději se rozhodnu pro rozmnožovaní nepohlavní. Sice bych neovládla celou planetu, ale v nějakých oblastech s vyhovujícími podmínkami bych byla výjimečně úspěšná a ušetřila bych si tak celé to samčí martýrium. Nu a nyní tedy k těm teoriím. Začnu tou, která je z mého pohledu méně vhodná a to teorií sobeckého genu.Tato teorie, se kterou přišli George Williams a William Hamilton (s pojmem "sobecký gen" pak Richard Dawkins), říká, že se každý jedinec snaží, aby jeho chování pomáhalo jeho genům. "Jsme stroje k přežití - pohyblivé mašinky naprogramované tak, abychom uchovávali sobecké molekuly zvané geny. Tato skutečnost mě neustále naplňuje údivem. Ačkoli si ji uvědomuji mnoho let, stále jí nemohu přivyknout." (jak praví Dawkins). Tato teorie říká, že jsme pouhé kontejnery pro naše geny, které se mermomocí snaží dostat do další generace. Tuto svou touhu naplňují tak, že nás prostě donutí se rozmnožit. Navíc se tak (prý) dají vysvětlit různé přírodní anomálie, jako jsou například mravenci či včely. Co by donutilo tyto jedince vzdát se svých genitálií? Pokud bychom se na to dívali z pohledu jedince, jedná se zde o altruismus, ale z pohledu genů jde i tady o sobectví. Tím, že pomáhají svým sestrám s rozmnožováním, zanechají po sobě mnohem více kopií svých genů, než kdyby se snažily rozmnožovat samy. Williamsovými slovy: "Obecně platí, že kdykoli moderní biolog pozoruje zvíře, které nějak prospívá jinému zvířeti, musí předpokládat, že buď padlo za obět manipulaci jiným jedincem, nebo je rafinovaně sobecké." Stejně se pak prý dá vysvětlit mateřská láska či jakýkoliv jiný projev altruismu. Tím, že pomůžeme ostatním, pomůžeme sobě a svým genům dostat se do další generace.