STROM

Za zvuku ticha, v hustém davu, stojím.
K nebi své ruce vzpínám a hřívou zelených vlasů se mi vítr proplétá.
U nohou mi leží celý, shnilý svět, já však k slunci vzhlížím.
Sama k sobě promlouvajíc.
Tiché ráno protínají dunivé zvuky.
Stopy těžkých bot dopadají na mé lože.
Dřevorubec.
Flanelová košile se mu v rukávu páře pod tíhou motorové pily.
V druhé sekyru a přilbu.
Proč chce si halit tvář?
Tak krásně opálenou.
Vše však klidně k zemi spouští.
Rukavice sundává.
Kdo to bude dnes?
Já.
Jeho silné ruce se jemně dotýkají mé kůže.
Prosím.
“Nebuď hrubý. Tak dlouho jsem čekala.“
Snad, že mě slyšel, nespěchá.
Rukama obdivuje mé tělo.
“Vím, že se ti líbím.“
Chci se jej dotýkat.
Je však příliš nízko.
Tak ho jen konečky prstů po vlasech pohladím.
Tím, co dělá, mě dostává.
Už nechci být jen strom.
A on to ví.
Otočí se k velké pile.
Tak však službu odmítá.
Chci mu, mlčíc, poradit.
Jemný vánek k němu posílá má slova.
“Vezmi svůj velký nástroj a zatni jej do mého těla!“
Už dál nic nevnímám.
Je tu jen on a já.
Má v půli už tělo svlečené.
Pravou rukou sekeru si váží.
Druhou mě hladí po břiše.
První rána...
A a a
To není smola, to jsou slzy rozkoše.
Další rána....
A a a
Začínám se chvět.
Už cítí vůni mého nitra.
Pak přichází další a další mohutné tnutí.
Tělo se mi prohýbá k dovršení.
Krůpěje potu mu stékají po hrudi.
A a a
Ještě jednou hluboce zajíždí do mého těla.
A víc už neustojím.
Klesám k zemi skolená.
Pomalu se ke mně blíží.
Není z těch, co hned odchází.
“Ještě větvičky“
Šeptne mi do ucha.