O LEHKOSTI BYTÍ

O  LEHKOSTI  BYTÍ

Tuhle jsem diskutoval s jedním mladým známým o peripetiích soužití dvou lidí, zajímaly ho moje názory a zkušenosti a v tom diskuzním zápalu mě náhle zaskočil otázkou, jak to mám nejraději já. Nejdřív jsem ji záměrně přeslechl, ale když se k tomu chtěl vrátit, zdvořile ale důrazně jsem mu vysvětlil, že tyto záležitosti probírám zásadně jen s tím, s kým sdílím i společnou postel. Dál bych snad o tom ani nepřemýšlel, kdyby nezrudl a omluvně nevykoktal: „To je rozumné. Promiň, měl bych se vzpamatovat, už mě to prostředí, ve kterém se pohybuju, nějak zválcovalo.“

Tato překvapivě chápavá a sebekritická reakce mě přinutila se zamyslet nad tím, co je vlastně „normální“ - mluvit otevřeně o tak hluboce intimních otázkách nebo si je chránit jako výsostné hájemství, do kterého nikomu jinému než partnerce či partnerovi nic není?

Já se totiž o takových věcech ostýchám mluvit ne snad proto, že bych si to zakázal nebo to považoval za společensky nepřijatelné, ale proto, že mi to zkrátka není osobně příjemné, vnímám to jako brutální zásah do soukromí. Dokonce tak vnímám i situace, kdy mi někdo druhý začne vyprávět, co mu na jeho partnerovi či partnerce v sexu vadí nebo naopak vyhovuje. Někde vevnitř se pak červenám, cítím se nepatřičně, že jsem nucen nakukovat do něčí třinácté komnaty, a připadám si jako nechtěný voyer. Současně je mi někdy trapné požádat dotyčného či dotyčnou, aby mi takové věci nesvěřovali – zejména když tak činí proto, aby si nějak ulevili, a já bych jim vlastně odmítl očekávanou pomoc coby vrba, která je zrovna po ruce.

Je mi to však o to nepříjemnější, že ti lidé jsou mi nějak blízcí, mám je rád, jako všechny své kamarádky a kamarády, a nechci tedy ani znát jejich zranitelná místa do všech podrobností – sice bych toho nikdy nezneužil, ale nechci mít nad někým ze svých blízkých takovou moc, abych to byť jen čistě teoreticky zneužít mohl. Chci mít vedle sebe rovnocenné lidi, kteří neodkrývají jen tak pro nic za nic své slabiny či citlivá místa, aby se pak dostávali do hypoteticky nerovné pozice...

Něco jiného by asi bylo, kdyby se začal svěřovat náhodným spolustolovníkům někdo úplně cizí v hospodě u stolu, to bych asi přirovnal k jistému druhu zábavy, třeba sledování pornofilmu nebo kdysi slavného televizního Tabu. Nebudu něco takového pokrytecky odsuzovat - zkušenost praví, že hlasitě se pohoršují většinou ti, kteří sami různým svodům nejvíc podléhají. Ale to je známé i z jiných oblastí – okázalou homofobií zpravidla trpí skrytí homosexuálové, vlastní poctivost přehnaně zdůrazňují největší korupčníci, zbožnost pravidelně hřešící, pravdomluvnost největší lháři atd. Ale můj způsob sexu, to je přece zábava jen pro mne a můj protějšek, nikoliv pro druhé – nechci, aby mě někdo u toho pozoroval a nechci u toho ani pozorovat své známé a kamarády či kamarádky.

Možná je ale problém spíš ve mně. Neumím třeba říct nahlas, že někoho miluji, aniž bych u toho nepolykal naprázdno, jak mi to jde ztěžka. Tvrdím, že skutečnou lásku musí ten druhý sám poznat, že se ani nedá vyjádřit slovy. Kdybych přitom někoho ve skutečnosti nemiloval, ale z nějakého důvodu bych mu chtěl zdůraznit opak, říkalo by se mi to velmi snadno, protože by v tom právě chyběla ta obrovská síla nejkrásnějšího citu, jaký si člověk může představit, který ale současně svazuje hrdlo svou opravdovostí. Alespoň to moje...

Někdy mám pocit, že ta inflace slov, to holedbání se sexuálními praktikami při všech možných příležitostech, je jen jakási náhražka, že je to zoufalé volání trpícího na poušti, který nemůže najít svou skutečnou oázu a proto si ji aspoň vynahrazuje sexuálními představami, které chce veřejně sdílet a poměřovat s druhými. Zdůrazňuji to veřejné sdílení - mít sexuální představy považuji za naprosto normální a docela příjemné, nemám však žádnou potřebu stavět je druhým ledabyle na odiv coby tu nejintimnější stránku své osobnosti.

No, možná je to jen tak, že my introverti to máme jinak než extroverti a dělám z toho zbytečnou vědu. Lehkost bytí je možná nesnesitelná jen pro nás... Ale žádného extroverta se na to raději ptát nebudu. ;-)

Praha, 25.4.2012