Christiene

   Christiene, kde jsi? Nebo spíše kde jsi byl, když jsem hledala pána svého srdce a důvěrného prznitele? Snad nejsi jen výplodem představ spisovatelky a filmového průmyslu?

   Christiene, jak moc jsem Tě chtěla o to víc ses mi vzdaloval… I tak jsi skvělý a jedinečný, krásný a mužný, nechutně bohatý a štědrý, něžný a zároveň dominantní. Ano, máš vše, co bych od muže očekávala včetně těch dětinských chyb, jenž pouze zvyšují Tvou přitažlivost.

   Christiene, buď nadále svůj a buď šťasten se svou vysvoboditelkou, ještě dokonalejší ženou Tvého života, Tvého ztělesněného snu, matkou, milenkou a sebevědomou subinkou. Zdaleka se ji nemohu rovnat.

   Navíc mému Christienovi by nikdy nevypadl trestající nástroj bezmocně z ruky na zem, ten by si na nic tak lacině nehrál, můj by byl vždy pevnější ve své síle než ve své slabosti, kterou by si samozřejmě nepřiznal.

   Ano vím, neodolala jsem a shlédla jsem trilogii 50ti odstínů. Nevím proč 50 a proč zrovna odstíny, ale to je v podstatě nepodstatné. Podstatné je, že byl postní den a já se měla věnovat duchovním činnostem. Místo toho jsem byla „připlácnutá na odstínech“. Vždy se najde něco, co mne odláká od smysluplného konání k nesmyslům všudypřítomné západní kultury... že by stíny?
Vím, film i kniha je laciná červená knihovna, která bez obalu slušně obsahuje to podstatné o čem ženy i muži sní. Mistrně si hraje s původní zcela přirozenou rolí oddané ženy k sebevědomému samci ochraniteli a vůdci v souvislostech dnešního nevyváženého celospolečenského rovnářství a požitkářského znetvoření v podobě deviací. To vše v neodolatelném snobsky štědrém prostředí. Kde jsou ty časy, kdy si tvrdohlavé princezny braly z lásky chudé rybáře?

   Nyní procházím změnou, kdy se zbavuji starého a zbytečného harampádí mezi něž patří i dávná korespondence subinky s pánem. Žádné slzy mi nekanou, však jakýsi stesk je patrný, zřejmě i proto ona zaujatost Christienem, kterého jsem kdysi hledala a kterému se žádný ani náhodou nepřiblížil.

   Dominanti, které jsem potkala, byli spíše k trpkému hořkému pláči. Obvykle promiskuitní, neschopní blízkosti přesahující sexuální vzrušení, navenek velcí kápové, ale ve skutečnosti jen uštvaní a unavení honiči za požitkem a penězi. Obvykle si ve své dominanci nahrazovali to, co jim osud nedopřál. Výrazně jsem to cítila z ženatého Čechoameričana, jenž mne měl potřebu vychovávat, přestože mi bylo přes třicet. Nemohl mít se mnou přímý styk, který si dopřával s milovanou manželkou, která mu ovšem nedopřála potomka. V podstatě jsem však nikdy netoužila po bližším spojení s ním a postupem času mne ani jeho náhražkové hrátky nepřitahovaly, ale dokázal využít mé naivní připoutanosti pod haldou rádoby povzbuzujících slov. Ona slova však jednou zcela bez nejmenšího vysvětlení přestala. Jistě pochopil, že má oddanost není příliš poddajná. Onen muž měl ovšem něco z té kruté něžnosti a svým způsobem zůstává nadále slabým leč ještě živým podnětem. Kvůli němu píšu tyto řádky, přestože se psaní již nevěnuji. Tehdy jsem psala více, dnes spíš kreslím, maluji, bubnuji, zpívám, medituji, masíruji… nejvíce se věnuji sběru bylin a výrobě domácích pochutin z vlastní zahrádky. Tímto se snažím vzdálit chemickému a potravinovému chapadlu, které nás úspěšně drží v hrsti povrchního konzumu, jenž plení matku Zemi a zasypává ji nerozložitelným odpadem. Matek máme několik a denně jim podřezáváme krky, živíme se nepokrytě jejich krví a to má pekelné účinky na naše původní nesmrtelné já, na naši duši. Na duši, která se vzdaluje Bohyni štěstí, jenž masíruje oddaně Višnuovi chodidla.

   Když jsem masírovala chodidlla jako subka, necítila jsem v podstatě nic zvláštního. Neodolatelná rozkoš tohoto konání přišla později, za zcela jiných okolností a stejně šlo o kratochvíli. Ještě kratší chvilka je však náš pozemský život, který utrácíme nesmyslným požitkem.