Christienovy příběhy

   Christiene,

   vím že jsi a čekáš na příležitost, nevím jakou, ale mám v ní své opodstatnění. Vím toho velmi málo o sobě a téměř nic o Tobě, ale vím, že jsi a že mne chceš víc než si umím představit. Christiene, jsi můj tajuplný sen, z kterého se těžko probouzí, protože v něm spíme v hlubokém bezvědomí.
   Jsi temný obrys na schodech? Jsi svalnatý krasavec bičovaný přízraky? Jsi vězeň v mořském podzemí? Nebo lovec ušlechtilých rysů a nebezpečných instinktů? Jsi mladík s havraní hřívou v lese čarodějek nebo plavý švihák připoutaný v zákulisí komnaty beznaděje?
   Ať jsi kýmkoliv, přicházíš s Lunou jejíž zlověstné nejdelší zatmění se blíží. Jsi ten, kdo mi pouhým pohledem svazuje ruce za zády v prázdném výklenku zchátralých hradeb, když vnímám stříbřité svršky jehličnanů v Úplňku. Luna zůstává, přestože kameny časem upadnou k zemi. V jejím svitu bloudíme ztraceni v sobě. Cest do pekel je nebezpečně hodně a stezka k sobě spletitá.

   Tuším, kým nejsi. Nejsi unavený snob, ani nejsi okroužkovaný nadsamec snící o harému světa. Nepotřebuješ si hrát na dominanta, abys používal všechny otvory zmatených žen pro spalující pomíjivé libido. Nepotřebuješ ženu na kolenou, abys převychovával k obrazu svému, když jsi nevychoval vlastní potomky. Ani nejsi stroj na prznění nenasytných, nezdravě sebevědomých kariéristek, jenž v sobě zabily ženskost, aby sloužily chtíči. Taktéž nejsi vulgární a hrubý, přesto nic neztrácíš ze své mužnosti.
   A přestože mlčíš, vyprávíš příběhy.

   Třeba příběh o zlatém chrámu v podzemí, kde hlídají neviditelní leč ostražití a hluční psi. Kde teče řeka zapomnění, jejíž břehy hlídají nemilosrdní a zákeřní krokodýli. Na ní jsem zahlédla klenutou loďku se zlatými ornamenty zvoucí k nalodění. Vedly k ní neméně půvabné krychličky s obdobným třpytivým zdobením, které plavaly na temné hladině a po kterých jsem lehce přeskočila do loďky, jenž se vzápětí potopila do temných hlubin.
Nebo příběh o přenádherném běloušovi, jeho ostražitých nozdrách, neklidném dechu a šíji, jemné husté hřívě, pevném ladném hřbetu, zářivé srsti a netrpělivých štíhlých noh. Hbitě jsem vyšla k němu vstříc, ale rozplynul se v kostnatou maketu za řehotu zákeřných bosorek.
   Nesčetné příběhy o pádech do propasti bez křídel s prazvláštními pocity beznaděje a odhodlání zároveň.
   Příběhy hradní paní, jejíž muž a synové odchází bojovat a živi se nevrátí. Příběhy dítětě pouště, jenž nestačí dospět. Příběhy divošky milující dva bratry, prchající k řece a blízkým vodopádům. Příběhy dcery, jenž opouští domov v mládí, odhodlaně rozporuplná.

   A dnešní příběh? Zřejmě jsem našla směrodatné určení cesty, ale pořád bloudím po okolí, tam kde nadále znějí bubny, kde matka kolébá dítě před usnutím a tiše zpívá zahánějíc duchy.