ať oněmím

Vzduch byl vyčištěn. Mrholí - to pro upřesnění.

Pěstovala jsem premanželství (tenhle pojem jsem ukradla). A už ho nepěstuju. Včera se mi ulevilo, odjela jsem na víkend a dneska to přišlo, stesk a prázdno. Musela jsem se vrátit, jet v noci vlakem a muset si zpívat, aby mě nestrávil strach.
Je mi smutno. Strach mám jen z toho, že se mi ten led nikdy nepodaří rozpustit. A pěkně kecám, když to říkám/píšu/myslím si. Mám strach z mnohem více věcí, třeba z toho, že nedopíšu to, co mám. To, co musím a bez čeho nemůžu dělat nic z toho, co bych chtěla.

Celý život jsem se chtěla dostat někam a když už jsem tam byla, byla tam další příčka, na kterou jsem měla postoupit a já měla štěstí a vždycky jsem postoupila. Teď mám poprvé hrůzu z toho, že se to nepodaří a já zůstanu uprostřed těch schodů.

Podvědomě chci soucit a něco, co mě dokáže rozehřát, ale vědomí ví, že nesmím. A taky chci, aby si tohle přečetl někdo správný a věděl, co to znamená...

Chci toho moc. Jsem sobec, když tohle dělám, ale lepší omluvu nemám...