Úvaha o neopětované lásce

V tomto ponurém počasí se prý skvěle píše. Podle mě to ještě může umocnit klidná, až smutná hudba. Ta pak ale vyvolává vzpomínky. Jak se má člověk soustředit na vymýšlení nějakého příběhu, když má momentálně v hlavě pouze zlost a smutek. Přemýšlí jen nad tím, co ho trápí a nedokáže vymyslet nic moc kloudného. Když se ale ukáže osoba, kvůli které se onen spisovatel trápí. Ano, trápí se sám. Dobrovolně. Klidně by na ni mohl přestat myslet. Proč nepřestane? Kvůli lásce? Nebo snad ze strachu, že už by nikdy podobnou osobu nenašel a proto se raději bude trápit myšlenkami, než aby na strasti zapomněl a vydal se jiným směrem. Zajímalo by mě, zda lidé ve středověku trpěli stejnými smutky jako dnešní lidé. Je spousta pohádek o princích a princeznách, ale co takový vesnický pasáček koz, který se zamiloval do mladé dívky, která se vždy v řece pere šaty. Opravdu mě zajímá, jestli byli lidé dřív schopni cítit to tak, jako my dnes. Nebo jim šlo jen o to, jestli je někdo probodne mečem. To, co pociťuji, vidím u spousty dalších lidí. Zamilovaní do dívky, kterou nikdy nezískají. Nerad bych si tu vyléval srdce, ale copak se můžu soustředit na něco jiného, když venku prší, poslouchám smutné písničky a myslím na ni? Nechci, nedokážu na ten cit k ní zapomenout. Když jsem s ní, cítím se dobře, ale stačí si uvědomit, že to bylo třeba naposledy, co ke mně promluvila milá slova. Usmála se na mě tak, jak to umí jen ona. Co když už ten sladký úsměv nikdy nepohladí mojí zamilovanou duši. Kdybyste se mě zeptali „proč?“ byl bych nucen vám odpovědět, že nevím proč. Vím pouze, že s ní se cítím celý. Dal bych vše za jediný den strávený s ní. Chci sdělit všem, kteří prožívají to samé jako momentálně já, je mi vás líto.