Bojím se

Asi po sté hledím na mobil. Asi po sté doufám v odpověď. Odpověď na mou upřímnost, která je samotou vykoupena. Hledím na ten předmět ležící vedle mě a po tvářích mi stékají slzy. Všechno je něčím vykoupeno. Upřímnost samotou. Láska bolestí. Ale nenávist nepřichází.
Pohlédnout ti zase do očí a říct ti to, co dokážu napsat jenom když mě nevidíš. Napsat, když nejsme spolu, abys neviděl ty potoky slz co za Tebe roním.
Říkáš, že se nebojím ničeho. To bývalo. Vždycky jsem své strachy dobře schovávala, ale teď mi to nejde. Nejde mi to a snad ani nechci. Bojím se osamění. Bojím se toho, že jsem tě ztratila a že jsem ta, která už nikdy nedostane druhou šanci. Bojím se stínů a bojím se světla. Bojím se, že z tváře vymizel mi už nadobro upřímný úsměv a nahradila ho jen maska smutného klauna, který se usměje jen aby se neřeklo.
Co mi vlastně zůstalo? Jen bolest, láska, samota a strach. Nevím co dál. Mlčet? Křičet? Běžel? Odjet a už se nevrátit? Schoulit se do klubíčka a nechat se unášet mou náladou? Nevím co dál. Jediné co vím je, že mě bude doprovázet do konce života láska k tobě a ten věčný všudepřítomný strach.