Smutek

Schoulila jsem se do klubíčka a pevně objala své kolena. Po tvářích mi tekly slzy a já doufala, že už jsou poslední, aspoň pro dnešní den. Zavzlykala jsem a schoulila jsem se ještě více. Bolelo to, hodně to bolelo a já jsem s tím nebyla schopná vůbec nic udělat. Všechny ty chvíle, které jsem strávila pláčem, by mi vystačily na celý život, ale ono ještě nebyl konec. Slzy se mi linuly z očí a já je už ani nestírala, nemělo to cenu. Jednu jsem setřela a nahradily jí hned další tři.
Smutek, deprese, bezmoc to byli mí společníci. Společníci, kteří mě objímali ve dne v noci a nechtěli odejít. Myslela jsem, že jsem schopná se s tím vyrovnat, aspoň na chvíli. Aspoň na chvíli být aspoň apatická, když ne veselá. Apatii bych brala stokrát radši než ten smutek.
„Smutek je jako opilý host, pořád se vrací, aby Vás na rozloučenou ještě jednou obejmul!“ Tato věta mi zněla v hlavě často a teď jsem v myšlenkách měla jenom jí. Objala jsem se doufajíc, že mě obejme někdo jiný než ten všudypřítomný smutek. Říká se, že nejhorší je rozhodnutí. Rozhodnutí o změně. A já jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se, ale pořád to je těžké. Rozhodla jsem se, ale pořád necítím úlevu.
Odešel, ale já jsem tady zůstala. Zůstala jsem tady a už nikdy nebudu stejná. Nebudu stejná, i když láska k němu se nikdy nezmění. Vždycky ho budu milovat i přes to, že jeho vřelou náruč vystřídala chladná náruč smutku.