Snad jen zlý sen

Ve světle je moc světla, ve tmě je zase tma. Očistec taky není, co býval. Všude je prázdno spíš šero hustá mlha, ve které se pohybují matné nezajímavé stíny. Jsem, jak duch který se rozpadá a rozpouští. Vše mne bolí a pálí. Cit se ztrácí a krása už dávno uvadla, zbyl z ní jen popel, na který se smutně dívám a zvědavě jej pozoruji, kdy zmizí úplně. Chodit mne nebaví. Usmívat mne taky se nebaví. Faleš kde se jen podivu a jen klam, zášť. Ta faleš spaluje mne a ničí mne zevnitř. Je to jak jed který mi dali a pomalu má vřelá horká krev tuhne, tep slábne a já už na nic a nikoho nečekám. Do utrpení mne všichni shazují, v blátě topí. Falešně ke mne volají, pojď za námi a dej na naše rady. Pak zas do vězení mne uvrhají tak si semnou hrají. Stále dokola, už mne hlava z toho bolí, točí se a né a né se zastavit. Svět se zbláznil. Nebo já jsem šílenec a chci po něm moc. A pak v blátě ležím a sním o tom, jaký by svět mněl být. Jak ho chci změnit. Čím hůř mi je, čím víc trpím. Tím víc energie své do toho vkládám. O to víc se snažím. Jenže bíla je najednou černou a z černé šeď mlh, ve které se stále dokola potácím. Jsem věčný optimista, každému dávám pořád další a další šanci stále dokola motivuji okolí, aby mne překvapilo, ale stále jen ty tváře falešné. Krev je čím dál hustší. Sil ubývá a já jsem v tom všem čím dál snaživější, dokud ve mně ještě trocha života zbývá. Už ani nevím, kdo jsem či hrdina nebo padouch kterému všichni dávají jen nakládačku. Nejraděj utekl bych na konec světa, však já už dávno v řetězech jsem, na útěk sil nemám. Topím se v bažině, kde louku plnou štěstí mi slibovali. Lhajíc mi do očí přitom mi vše vyčítají. Jsem hrdina či zloděj, který se chytil v pasti. Sil mi už moc nezbývá, lačním po ...