Domácí násilí

Prožít bezstarostné dětství plné lásky je moc příjemné, ale jen do doby než zjistíš, že je to všechno jen lež. Pomalu si vybavuješ myšlenky a vzpomínky, které si chtěla zapomenout, které si vytěsnila ze své mysli. Najednou chápeš, že ten tatínek, kterého si nade vše milovala je tyran a ta maminka, která byla věčně opuchlá a uplakaná je oběť.
Tohle je domácí násilí!
Máma neměla kamarádky, z práce musela hned domů, starat se o děti a tyrana byla povinnost, láska jí byla vyjadřována urážkami a ponižováním.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se dověděla, že naše rodina je fraška. V dospělém věku jsem věděla vše, co se stalo do doby, kdy jsem byla ještě v bříšku. Celou tu dobu nás ta oběť chránila, modřiny a slzy zakrývala, abychom se neptali a neničila nám naše dětství. Z té „silné“ ženy byla chodící troska, která mi oznámila, že chce spáchat sebevraždu a dál nemůže. Sdělila to své dceři, páč nikoho jiného neměla!
Změnilo mě to?
ANO! Stala se ze mě obranářka, vrba a psycholožka. Pomáhala jsem to překonat bráchovi, mámě a tyranovi. Nikdy jsem se nechtěla vdát a mít děti. Od té doby jsem neměla vztah, jen jsem si užívala. Neměla jsem emoce, city, jen jsem byla stále ve střehu! Chtěla jsem odejít ze školy, najít si práci a odtáhnout je od tyrana, ale …
Ona nechtěla, ona ho milovala, ona mu byla vděčná. Ona měla syndrom týrané ženy: kdybych nebyla tak zlá, kdybych ho nevyprovokovala! A já byla v koncích. Tolik jsem chtěla pomoct, ale mou pomoc nikdo nepotřeboval. Tedy do chvíle než bylo potřeba zajet na úrazovku, odtrhnout tyrana od oběti či zachraňovat situace, které mohly vést k hádce a následnému násilí. Byla jsem unavená, své problémy utápěla v alkoholu a odreagovávala jsem se na akcích.
Princ na bílém koni!
Období bylo hrozně těžké a já ho musela zvládat sama, bez opory, lásky (které jsem ani nebyla schopna). Ale objevil se někdo, kdo mi rozuměl, znal to z domu a chápal, jak to bolí. Dokázal se mnou celé hodiny mluvit a do toho utěšovat a já se cítila v bezpečí.
Zamiloval se, kvůli mně opustil přítelkyni a chtěl být jen se mnou, mě chtěl dokazovat, že mě zachrání a vysvobodí z toho teroru! Nedokázala jsem se zamiloval, utekla jsem. Nedokázala jsem nikomu ubližovat, nedokázala jsem milovat, nedokázala jsem věřit.
Ale on byl trpělivý, úžasný a milý. Mé srdce začínalo patřit jemu a odvážel mě pryč od té bolesti, co jsem stále zažívala doma. Domů jsem přestávala chodit, byla jsem pořád s ním, páč si to přál, víkendy byla v práci nebo s ním v Olomouci. Byl to princ na bílém koni, který mě zachránil.
Milovat neznamená jen mít rád... Milovat je věřit a pravdu znát... Milovat je odpustit a znovu podat ruce... Milovat je darovat duši i srdce..
Do půl roku proběhla první nevěra, pak následovala další .. vždy to byla má chyba, že jsme měli krizi, kvůli něčemu za což můžu já. Slepá a zamilovaná jsem trpce zamáčkla slzu a byla schopna se omlouvat a litovat. Přicházela jsem o přátelé, častějšíma výletama mimo domovinu, kde to na mě vše padalo. Byla jsem pořád vděčná, že nejsem doma, že nevím, co se tam děje a on je můj hrdina a já bych neměla být ta zlá!
První rána!
Nikdy jsem neviděla někoho tak moc opilého, ano válet se v párku pár pobudů jsem viděla, ale svého miláčka? Nevadí, jen to přehnal. Pomůžu mu, on by to pro mě přece taky udělal! Ale ouha obvinil mě z nevěry, křičel po mně, tolik sprostých slov na mou osobu jsem nikdy neslyšela, lítala jsem jak kus hadru a ve chvíli kdy jsem si utíkala sbalit věci a utéct od něj zamknul a nepopírám, že to nebolelo…brečel! Omlouval se a ráno se z toho vyspal a já se poprvé probudila vedle tyrana.
Milovala jsem ho a odpustila, následně na to ještě milionkrát. Nikomu nic neřekla, nikomu nic nenaznačila. Jeho podvody a lži jsem snášela celých 4,5 roku. Pokusila jsem se jednou utéct, ale příliš jsem ho milovala a zase se vrátila, uprosil mě, brečel a moc se mnou chtěl být. To přece nejde říct NE!
Musíme posunout náš život jinam! Musíme spolu žít!
Do 3ch měsíců jsem s ním žila, opustila školu, rodinu, přátelé, měla jsem svou lásku, nový život, práci a nové město. Dokonalost sama, ale do chvíle kdy jsem musela být za vše vděčná. Ty bydlíš u nás, ty si se mnou mohla jet a pořád ti není nic dobrého.
Žít s někým kdo se štítí špinavého nádobí, žít s někým kdo se nechá živit, nehne prstem a stále jen uráží tebe, tvé tělo, tvé jídlo, podvádí tě, nejde pro ránu a sprosté slovo daleko! Přátelé jsou hlavně jeho a nepomůžou, nemůžou – přišli by o tak skvělého přítele jako je on. A ty už začínáš chápat a rozeznávat, že ti to něco připomíná. Ale kruci co??
Ach ano Tátu tyrana a Mámu oběť!
Kam, ale jít? Peníze nemám, domů se vrátit nemůžu … a to ten tyran moc dobře ví! Z miláčka se stal tyran, ale city k němu jsou stále silné. Jeho krásné řeči, jeho blízkost, pořád se to příčí s tím, že musím pryč! I kdybych chtěla, vydíral mě – penězi, otcem právníkem, že mě zničí. Nevěry tady byly pořád, jen dokázal díky svým taktikám ze mě udělat husu a s té holky poběhlici. Jeho sebevědomí a aroganci by mu leckdo mohl závidět! Viděla jsem na něm čím dál tím víc chyb, každou hádkou, každou ránou a urážkami jsem byla silnější a chtěla pryč.
Láska hory přenáší…
A byli jsme rozděleni, mé sny se rozplynuly, strach se zvětšoval, pochybnosti zesilovaly, mozek začal fungovat bez jeho vlády. Spoustu alkoholu způsobovalo další rány, další urážky. Nepomohly ani dovolené, nevěr bylo tolik, lásky míň, strachu víc. Pořád nikdo nic netušil, pořád jsem mlčela a čím dál tím víc chtěla pryč! Toužila jsem být svobodná. Toužila jsem být jeho ženou, aby on byl moje rodina. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bála jsem se ho a bála jsem se být sama.
Utekla jsem…
Dokázala jsem to, už jsem prostě nemohla, moje sebedůvěra byla na bodu mrazu, byla jsem rozcupovaná, zničená a na dně. Přišla o známé, našla přátelé. Život byl hrozně těžký, ale nebyla jsem sama, měla jsem chlupatou kuličku, která mi zachránila duši! Našla své útočiště a pomalu se jako skládačka dávala do pořádku. Až tehdy jsem pochopila, že jsem prožila „domácí násilí“ že vše byla má vina a já nikdy nedokázala být taková, aby se mnou byl šťastný! Zažila si život své mámy, ale já vždy byla silnější a zachránila se!
Štěstí
Byla dlouhá cesta k tomu se poznat, vědět co od života chtít dál, postavit se na vlastní nohy i když mi padaly klacky pod nohy jako hrušky a tyran mě pořád doháněl. Najít v sobě sebedůvěru a sebelásku a pak se zamilovat. Dlouhá cesta mě dovedla až k muž, který mě nechává takovou jaká potřebuju být. Touží po mě a plánuje život, miluje mě opravdově a já jemu budu do konce svého života vděčná, páč i za ty 2 měsíce, co jsme spolu strávili, jsem nedostala tolik lásky a tolik štěstí jako za celý svůj život. I proto se dnes dokážu postavit všem tyranům ze svého života!