Rozhodnutí

Kdysi jsem stávala na rozcestí, kde jsem po každém příchodu, měla možnost volit.
Jedno rozhodnutí mi ale změnilo cestu na celý život.
Odvíjeli se od něho další a další volby. A při každém rozhodnutí jsem se ohlédla zpět. Zdálo se, že každé nepatrné pochyby a kousky skládanky jsou ty nejdůležitější.
Se smutnou vráskou na čele jsem ale musela kráčet kupředu, snažit se nemyslet na to co bylo, co by mohlo být a co už nikdy nebudu moct zažít.

Dnes po pár letech a doufám, že o něco moudřejší, stojím u dalšího rozcestí, u další nutné volby.
Odejít?
Zůstat?
Snažit se?

Tolik otázek, které jedno rozhodnutí rozpoutává. Ale kde je ona, ta správná odpověď?!
Radí mi každý, ať už pro jeho dobro, pro jiné a nebo pro to mé. Ale v téhle situaci ani já nevím co by bylo nejlepší. Co by mohla být správná volba.

Rozhoduje maličkost, hádky, hloupé narážky i nemoc, která mě teď provází.
Bojujeme tu každý svou malou bitvu, kterou ale nikdo nemůže vyhrát. Nebudu vítězem ani já, ani on.. nikdo. Stali jsme se vězni sebe sami. A klíče, které jsme dali nepříteli byli ztraceni.
Postupem času, jsme ostatním válečníkům začali ustupovat, aby nezranili nás ani sebe. Bohužel zraněním se nedalo vyhnout.

Pět let.

Teď je ticho. Válečníci v úkrytech ošetřují rány, opravují zbraně. A v téhle chvíli mi dochází, že mi nejsme bojovníci z válek. Ani generálové. Jsme čtyři lidé co spolu musejí žít.
Ať už svou vlastní volbou nebo kvůli ostatním, kteří před mnoha lety věřili, že to je správné.
Bohužel mou ránou z těchto bitev nejsou ty drsné jizvy na tváři. Ale jedna velká schovaná a každou chvíli mě dusí.
Možná je na tom hůř, ale on si svůj podíl nese a zaslouží. Já už ho nedokážu nést, protože pokaždé když vejdu do domu, cítím, že je zas o něco těžší.

Vím co bych měla udělat, ale já tě tu prostě nechci nechávat.
Bojím se o tebe. Bojím se, že to nezvládnu.

Dnes tu sedím a snažím se utírat si slzy, aby je někdo nezaslechl.
V hlavě přemýšlím o možném bydlení. A jak bych to mohla zvládnout.
Slyším tvou první odpověď, když jsme ti řekla, že by to bylo lepší.

A i když vlastně nejsem plně rozhodnutá....
vím jediné....

Nemůžu tu zůstat. Je mi líto tati..