Hřbitovní

Jsem asi špatný člověk.
Ne, ne, že by na tomto byla pro mě nějaká novinka, ale, víte, pokud jde o mou rodinu, a to, jak to berou, tak to stále bolí… občas, a to i přesto, že si vždy slibuji, že už se od nich víc zraňovat nikdy nenechám. Vlastně jsou jediní, kdo mají ještě stále tu schopnost mě zranit – nikdo jiný už ne.
Pravdou však je, že to, že jsem špatná není ve skutečnosti pro lidi mého okolí ani zdaleka takovým kamenem úrazu, jako to, že jsem JINÁ.
Nechápou mě a ani se o to nesnaží… a já se jim to již nějaký čas nesnažím už ani vysvětlovat.
Proč taky?
Mají mě stále jen za malé dítě… nebo hůř. Jak by vůbec někdo takový mohl mít vlastně svůj pohled a nemýlit se v něm? Jak by někdo takový mohl k něčemu správnému i dojít? Naopak, její názory nejsou shodné s těmi našimi a proto se logicky mílí… tak proč se vůbec zabývat jádrem toho, na co se nás pokouší „upozorňovat?“
Já jejich názory chápu… i to, jak to cítí, když na to příjde. Chápu ty jejich námitky.
Jenže je nemohu vnímat jako směrodatnou pravdu. Nemohu je s nimi sdílet, jestliže podle mého přesvědčení (podloženého fakty, které oni neakceptují).
Chápu, ale nesdílím, a to je mi pořád vytýkáno.
Chápu, jak cítí (nebo se alespoň chápat pokouším, což je mnohem víc, než by mohl kdokoliv z nich říct). Ovšem já ty věci cítím jinak.
Co nechápu je to, proč mi pak stále předhazují „špatnost“ toho mého… vytýkají mi něco, co sami nechápou.
Vyčítají mi to, jak píšu (jenže když já píšu právě tak, jak cítím), vyčítají mi to, jak se chovám (jenže já se chovám naprosto přesně podle svého svědomí – nedonutí-li mě právě oni jinak), vyčítají mi to, jak přemýšlím, to, jak cítím… dokonce i to, že se mě dotýká právě to, co se mě dotýká… jako bych to, jak věci cítím, mohla změnit… jako bych je vůbec měla chtít změnit!
Já si v tom ale nemůžu jinak ani pomoct.
Nenávidím pokrytectví, které lidi nutí k přetvářce. Nenávidím zvyky, jejichž podstata ve skutečnosti odporuje mým přesvědčením. Nemám ráda tradice, které jsou plněny bez toho, aby si dotyční uvědomovali, proč vlastně těmi tradicemi jsou… to si raději vytvořím tradice vlastní.
Mám říct příklad?
Nebudu se modlit otčenáš spolu s věřícími, když ve skutečnosti křesťanka nejsem – vždyť tím bych urážela přece je, jejich víru, jejich Boha, sebe samotnou a v neposlední řadě víru vlastní… ale oni tvrdí: „Pokřižuj se s nimi, a odříkávej též, jak jen můžeš být tak nevychovaná?!“ …bez rozmyslu mě odsoudí, ještě napomenou před všemi přítomnými, aby tak podtrhli moje buranství.
Pravda, asi jsem buran. Jenže oni zase na druhou stranu nechápou, že prázdná modlitba bez víry není nic, než jenom z paměti odříkaná, prázdná a bezobsažná báseň (a v případě Otčenáše ani ne zase tak moc dobrá)… a já nejsem křesťanka (ani židovka) – ne svojí vírou.
Dalším příkladem budiž důvod, proč jsem se vlastně k psaní téhle věci dostala, a sice dědův hrob.
Nebudu polemizovat o tom, jaký můj děda byl, nebo nebyl člověk, protože to není nijak důležitým (pro mě), podstatné je, že mě miloval, a já milovala ho. Nebudu říkat, že on mě chápal, protože to bych asi lhala, nicméně on byl tím, kdo mi byl doopravdy blízko, a kdo se mi alespoň snažil rozumět (občas).
On byl mým majákem, mou skrýší, kam jsem se prchávala chovat… a budou to dva roky, co je pryč.
Od té doby jsem byla u jeho hrobu jen několikrát… a to je to, co mi bylo právě dnešního večera vyčteno.
Jsem nevděčná, nafoukaná a proradná… to si o mě myslí. Opět nemají ponětí o tom, jak vnímám tyhle věci já.
Mám hroby ráda, také hřbitovy, a to především v noci… na dědův hrob se ale nemohu ani podívat.
Jejich jednání semnou se mě ale stejně dotýká, protože:
Za prvé, on v tom hrobě není, ne jeho duše. V hrobě je jen tělo (respektive popel- což je ještě horší, protože… nevím, ale pro mě je zpopelňování prostě horší, než červi, mrchožrouti a tak… asi jsem divná, uznávám), pokud jde o hřbitovy, tak tam jsou pouze duše těch, kteří se nedokázali odpoutat od toho pozemského, a tu dědečkovu já tam prostě necítím… ať už je můj děda kde je, tak tam on ve skutečnosti prostě není. A čím víc se moje rodina chová k tomu místu, jako by tam byl, tím víc se mi ten hrob prostě příčí.
Za druhé, jak si vůbec dovolují myslet, že pro něj netruchlím?! Pravda, nevidí mé slzy, protože brečím v ústraní, necítím potřebu vyplakávat se na rameno. Necítí moji bolest, když si procházím domem a jednotlivé věci mi jej připomínají, nemají ponětí, jak mě pálí v krku a jak se mi do očí tlačí slzy, kdykoliv někde narazím na nějaký vypadený šedivý vlas… že na něj myslím vždycky, když vlezu do vany, v níž se koupával, když se položím na ten rozkládací gauč, co na něm potom ležel…
Troufám si tvrdit, že moje bolest je možná o dost větší, než jejich, i když se nezajímám o nějakej blbej hrob.
A za třetí mi to, že jsem tam nebyla, nevyčítali ve skutečnosti především proto, že jsem je tím pádem ani nepochválila za to, jak se jim povedlo vyřešit jeho design zasypáním spoustou bílých kamínků (provedeno přesně minulý týden)… opět, kdo z nás je tu tedy pokritec?
To, jak moc se mi to líbí, bych jí říct klidně mohla i předem – na dvakrát ani nelíbí, protože nemám ráda násilně čištěná místa.
Víte, já… nejraději mám hroby, které již působí oprýskaněji a zarostleji. Nejraději bych tam nechala porůstat plamének, břečťan, a možná i nějaký klematis… to by na mě osobně zapůsobilo nejlépe (nejpoklidněji).
Jsem přesně ten typ člověka, který miluje zahrady plné neostříhaných stromů a plevelu, s travou po pás, spoustou skrýší před tíhou samotného světa, a pocitem, že od chvíle, kdy jste tam vstoupili, jste její součástí.
Ten typ člověka, jemuž místo s umělým trávníkem o délce maximálně 1,5 cm, nebo spoustou uměle bělených kamínků, příjde jako po znásilnění. Pravítková přesnost mě děsí, znervózňuje svou nepřirozeností a není mi příjemná… ale proč se to vůbec snažit vysvětlit těm, kteří jsou ode mě odděleni mřížemi svých vlastních pravd, a skrze chřeskot okovů zažitostí, mě stejně nechápou?
Ani se nepokoušejí…
… a já se jim už nepokouším nic ani vysvětlit (poněvadž stejně chápat nechtějí, a ono to bolí).