Živočišnost života

Kráčel jsem po trávníku zahrady,
jaro ponouká chuť do života,
proto myslím neustále na vnady
i života četné nástrahy.

Přírodní kulisu zeleně podkresloval ptačí zpěv.
Vyjímalo se občasné pískání vrabců.
Přelétali nad korunami mladých stromů,
jabloní.
Vítr je nerušeně pročesával...

Poklid odpoledne přehlušil úpěnlivý pískot
jednoho z vrabců.

Za plotem pokřik chlapců...

Nejprve jsem nechápal, co se děje.
Vrabcův křik z hrdélka,
mé rozpaky, otázky – netrvaly dlouho
chvíli pouhou.

Vlevo jsem spatřil zoufalé máchání křídel
mladého vrabčáka, který dost možná poprvé
opustil hnízdo...
Jeho tělíčko bylo tu a tam pokryto dorůstajícím peřím.

V zápalu, ve snaze vzlétnout klouzalo tělíčko vrabce
po vazkých vodorovných lamelách proplétaného plotu.

Tklivé bití křidélek
touha po životě.
Úsilí zůstat, zachovat si naději.
Kdoví, zda mu to dopřejí.

Znavené ptáče zmizelo v jednom zakrslém hustém keři,
na zázrak jsem znovu věřil.
Krátce poté,
objevilo se statné štěně staforda.

Na těle jí hrál každý sval,
neúnavně obíhala keře.

Chtěla si hrát?

Snažil jsem se fenu odehnat,
snad bránil jsem slabšího
a sám jsem jím možná byl.
proti statné stafordí samici...

Žádná fena se snadno nevzdává,
ani ve světě lidí.
Tvůrce vše vidí!

Dlouhý jazyk, široce rozevřená morda, nesmlouvavý pohled
křičící starý vrabec na stromě
a mládě neznámo kde.

Podivné drama s třemi aktéry...

Svitla naděje, fena si nalezla jiný objekt zájmu.

Po pár desítkách vteřin vyděšený opeřenec vylétá z křoví
a ve vzduchu se drží jen pár desítek centimetrů nad zemí.

Hřál mě pocit, že si slabší pro tentokrát
zachoval možnost žít.

Ztratil jsem ze zorného pole ptáče...

Ozval se znovu křik!

Kolem mého kolene proběhl pes podobný kokršpanělovi.

Černá a bílá hrála na jeho srsti,
život – smrt, podivné rozhraní,
přišlo bez ptaní.

Hlavou mi blesklo nastalé nebezpečí.

Ve zlomku vteřin lovecký pes rdousil opeřence
jenž úpěl tak tence...

Z dnešního odpoledne mi na patře zůstala hořká pachuť.

Nikdo z nás neví dne ani hodiny...