Smutno

26./27. 2. 2015

Je mi smutno. Velice smutno. Nevím proč. Nevím, jak to vzniklo. Prostě sedím u počítače, projíždím nějaké věci do školy na zítra, a zničehonic to prostě přišlo. Ani ne naráz, spíš takový pomalý nástup. Ještě před chvilkou jsem měl na Youtube puštěné své oblíbené devadesátky, Eiffel 65, The Verve, Hanson a podobně, nic nějak extra smutného nebo ponurého, spíše naopak. A Youtube má teď novou funkci, že když se o něj nestaráte, dělám vám sám takový playlist. Pomalu přejel od Cranberries a jejich Zombie k Joan Osborne a teď momentálně mi hraje Crash Test Dummies překrásnou písničku Mmmmm mmmm (pardon, nevím, kolik těch „mmm“ tam je…), které sice nerozumím (prostě se na ni nesoustředím), avšak přijde mi i tak velice smutná. Všiml jsem si, že se můj smutek neřídí podle písní, které mi hrají. Spíš naopak, poklesne mi nálada a Youtube mi pustí něco přesně do té nálady. A takovou kaskádou se řítím dolů.

Ani nevím, proč tohle píšu. Není zde žádný hlubší smysl, jen jsem si řekl, že zkusím dát dohromady svoje myšlenky. Bez vracení se k tomu, co již bylo napsáno. Jen tak. Asi bych teď potřeboval mít u sebe někoho, s kým bych si mohl promluvit, kdo by mě chytil za ruku a hlavně vyslechl. I když nevím, co bych mu vlastně chtěl říct. Prostě jen aby tu byl někdo, seděl vedle mne a já cítil jeho blízkost. Bohužel. Nikdo tu není. R.E.M., no vida…

Dívám se před sebe na akvárium, jak si tam pěkně skotačí rybky, a asi by mi to mělo zvednout náladu. Ano, směji se. Je to ovšem takový ten smutný smích klauna. Smích, za kterým se snaží schovat smutek a možná zoufalství, a jenž je působením toho úsměvu, který se ho snaží zamaskovat ještě smutnější a dojemnější. Blížící se prázdnotě? Nevím, to snad ještě ne, ještě možná zbývá jiskra v oku. Nevím, nemám tu zrcadlo. Nechci ani vidět svou tvář. Proto má asi člověk hlavu umístěnou tak, aby si na ni neviděl, aby se nemohl sám sobě podívat do očí.

Nesnáším bolest, nesnáším bolest fyzickou ani psychickou. Jsem racionální člověk, a přesto nedokážu říct, proč bolest uvnitř člověka je horší než ta, kterou nám může způsobit tělo. A nejhorší je, když ani nevíte, proč jste smutní. Je to asi stejný pocit, když vás bolí něco na těle. Je to nádor? Je to zánět? Je to konec? Nejistoto, děvko, proč tohle děláš, proč ještě umocňuješ to, co je i takhle dost děsivé i bez tebe! PROČ? A proč k tomu hraje Sinéad O´Connor???

Krásně jsem se posunul dál, spíše níž. Už ani rybičky nevyvolají úsměv klauna, už nepomáhá ani pohled na Wericha, jehož obraz mám nad stolem, a který mě vždy dokázal povzbudit. Ano, mám svoje problémy. Zdravotní určitě, psychické nejspíš taky, ale o nich nemám žádnou lékařskou zprávu. Proč se to ale provalilo ven teď? Zničehonic? Celý den jsem měl skvělou náladu, dařilo se mi, na co jsem sáhl. Proč teď, o půlnoci? Ale důležitější otázka – co s tím? Číst? Na to se asi nedokážu soustředit. Pustit si film? Učit se? Jít spát? Nic z toho se mi nezdá uskutečnitelné. A proto tu sedím a píšu naprosté plky o ničem, které si možná někdo přečte, jestli se tedy rozhodnu tohle vyvěsit na Liter. Pokud ano, pak se velice omlouvám čtenářům za to, že tohle přečetli a naprosto nic jim to nepřineslo. Proč taky? Listen to your heart! A přece něco pozitivního najdu! Pokud jste tohle přečetli, máte aspoň celkem pěkný seznam devadesátek! Omlouvám se ještě jednou, a to proto, že nevím, jak tohle uzavřít. Asi dopíšu větu, budu tu chvilku sedět, možná to hodím na liter, možná celý soubor smažu, půjdu spát. Snad to do rána přejde. Snad se zítra potkám s někým, kdo se posadí vedle mne, a bude tu! Přeji dobrou noc.