Prostitutka cizích myšlenek

Dívce konečně stekla po tváři slza, jež se bezohledně tlačila ven. Po chvíli ji následovala další a další. Dívčiny prsty se zabořili do peřiny.Tiskla je tak silně, až jí bělali klouby. Proud slz však neustával.
Ledové brnění bylo prolomeno. Srdce krvácelo pod nátlakem střípků nedávných událostí. Řekla, že už s ním nechce být dál. Každé jeho slovo v ní zanechávalo hluboké rány. Utekla před náporem bolestivých úderů, zbaběle utekla. Nedokázala toho více snášet. Výčitky, samé výčitky. Výčitky rodičů, učitelů,přátel, její vlastní výčitky a k tomu on. Už nemohla víc, nešlo to. Chtěla na všechno zapomenout, utopit nynější pocity v minulosti. Chtěla zmizet v té klidné temnotě noci, chtěla zmizet a nezanechat po sobě stopy, chtěla zmizet ze všech vzpomínek i srdcí. Nestojí to za to, nestojí to za to trápení, jen to bolí. Jen se otevírají staré rány jako by se nikdy nezahojili, však se taky nezahojili. Minulost se nehojí, hnisá. Hnisá zanešená infekcí vzpomínek a těch nekonečných kdyby.
Ona však ví, že to nejde. Vryl se do jejího srdce příliš hluboko, příliš hluboko než aby se to mohlo zahojit. Nemůže zapomenout, to bezohledné svinstvo v její hrudi jí to nedovolí. Avšak co dál? Být či nebýt?
Ta ledová královna, bezcitná lhářka a prostitutka cizích myšlenek se nyní jen otřásá tichými vzlyky. Ledové brnění ji může uchránit před ostatními, co ji však uchrání samu před sebou? Co ji uchrání před proudem vlastních výčitek a strachů? Co ji uchrání před vlastní zbabělostí?
Schoulená do klubíčka, tiskla svá kolena a jen si v duchu procházela slova vyřčená i nevyřčená.
"... ty nejsi ta, kterou miluji. Ty nejsi ta dívka, kterou znám. Ona by tohle nikdy neřekla!"
"Tak to jsi mě nikdy neznal...!"
Oči se jí opět plní slzami. Slova ostrá jako trny vyslovená ze vzteku, vyslovená ze strachu bytosti zatlačené do kouta.
"Sbohem, sbohem navždy"
Říkal jsi, že budeš navždy stát po mém boku, že mě budeš navždy držet v náručí. Říkal jsi, že mě nikdy nenecháš zničit to co je mezi námi. Říkal jsi, že mě nikdy nenecháš odejít! Proč jen teď slyším ty jedovatá slova, jež tráví mou duši. Proč jen nyní mi v uších zní ta ozvěna posledních slov. Proč se mé srdce naplňuje tou prázdnotou. Kdo ji opět zaplní? Zaplní ji někdo? Je to možné? Sama vím, že ne. Jiný puzzlík už tam nepatří jen ten který byl odňat. Již nevtěsnáme to, co tam nikdy nepatřilo.
Kdyby jen nelhala, kdyby se jen víc snažila, kdyby jen zbaběle neutekla, kdyby ho jen nenechala odejít, kdyby alespoň z části darovala to co přijala, kdyby alespoň na pár chvil prokázala pokoru, kdyby jen sklonila svou aroganci.
Infekce kdyby se tělem šíří dál, v žílách proudí vina, v srdce se skrývá strach, z očí stéká lítost a po zádech běhá mráz pronásledován zlobou.
Co je pro ni důležitější? Vlastní hrdost? Strach? Nebo láska?
Hrdosti, ach ty královno s trnovou korunou, stojí ti to za tu bolest? Myslíš, že jsi střed vesmíru? Myslíš, že vše musíš zvládnout, že jsi tu na vše sama? Padla jsi na kolena a přesto se zdráháš sklonit hlavu, jsi na dně a přesto na všechny shlížíš s patra. Znovu padneš, tentokrát však již nevstaneš.
A ty strachu, šedá myš, jenž ovládáš více než kdo jiný, ty našeptávači minulosti, loutkáři bez cíle. Divadlo sis sám zničil a teď pláčeš nad rozlitým mlékem. Kde se schováváš? a kolikrát musíš vše zničit, aby jsi byl schopen podívat se do zrcadla?
A co ty lásko? Kam pak mizíš? Vždy jen nečekaně přitancuješ, pohladíš svou něžností a přesto za sebou necháš hluboké rány. Ach ty princezno štěstí, královno vzpomínek a divoženko života, prosím zůstaň, nikam neodcházej. Ty jediná máš tu moc ze všech nejsilnějších, ty jediná se nemusíš skrývat v temných rozích, vyjdi na světlo a zaplň naše srdce. Ty jsi to slunce, tak prosím zjev nám ten duhový most.