Jitce Svobodové a vnučce Janě

Právě při pozvolném klesání nebeského vládce dne, v prvních náznacích babího léta, který nezadržitelně míří k jesenickým kopcům, aby u některého úbočí, po nedlouhý čas spočinul, se mi ponouká podobenství s lidským životem.

Spatříme světlo světa a již tuto dobu někteří lidé považují za bod, z něhož již není návratu.

Za mezník, od nějž pak bezprecedentně jen a jen, dennodenně umíráme.

Po zbytek času snad přežíváme…

Čas, ona relativní veličina

Něčí život prý bývá završen mládím, jiného zase ve středním věku.

Někomu však je dopřáno dožít se moudré podoby stáří, podzimu žití…

Ať tak, či onak, o hodnotě života rozhoduje plnost prožitků, smysluplnost poslání, velké srdce, obětavost pro druhé, mít pro co žít.

O lidech, kteří byli vyššího věku a navždy odešli, se říkávalo:

„Dožil se požehnaného věku“

„Svůj život už měl dávno odžitý“

Přece, sebevíce vybroušená slova či sloh, nemohou plně postihnout žal, bol blízkých, které milovaný člověk opustil.

Ale rovnost údělu spočívá v tom, že úplně každý z nás dospěje do stádia, kdy musí přijmout odcházení jako stav nevyhnutelný, neodmyslitelně patřící k životu, tak jako prvopočátek zrození.

Vzdejme tedy úctu i hold paní Jitce, kterou ti, co ji měli možnost poznat, ať už osobně či zprostředkovaně, v době jejího mládí, i v požehnaném věku, za nejrozmanitějších okolností bytí a uchovejme si ji v myslích i srdcích.

Čerpejme v budoucnu z pramenů její laskavosti i důstojného postoje či životní filozofie.