Muži, kteří pláčou

♥

Dnes jsem se na Tebe dívala a držela Tvou tvář v dlaních.

Ty ses díval na mě a tekly Ti slzy. Stékaly Ti do vlasů rozhozených po polštáři jako paprsky ranního slunce.

Viděla jsem tvář stromu. Moudrého, starého, do kterého někdo zaťal sekyrku a způsobil mu ránu. Nevím, jak ji ošetřit, aby se zacelila…

V očích jsi měl smutek, krystalky ledu a já nevěděla, jak Ti pomoct…

Teď, když tohle píšu, mám slzy v očích já.

Už jsem viděla plakat muže, dokonce dva. Bylo to kvůli mně.

Vždycky mě to rozhodí. Ale pak je pro mě ten člověk ještě cennější. Když si dovolí smutek pustit ven. Aby uplaval.

Ty slzy Ti slušely. Ale já Ti je stejně stírala. Abych měla důvod se Tě dotýkat.

Když muži pláčou, panikařím. V hlavě mám prázdno a nevím, jak se zachovat. Myslím v tu chvíli jen na jedno: nerozplakat se taky. Neuměla bych to pak zastavit.

Babička mi vyprávěla, jak viděla plakat mýho tátu. Bylo to tehdy, když se narodil můj starší bráška. Bez dechu. Už bylo pozdě. Taťkovi to tehdy zavolali telefonem. Seděl prý u babičky v bytě na zemi, opřený o radiátor a plakal. Jen ta představa mně vždycky vžene slzy do očí.

Muži, plačte. Není potřeba se držet toho, že „muži nepláčou“…

Muži, kteří pláčou, jsou v mých očích mnohem silnější…