Sbohem živote

Na stole jsou položené čisté archy papíru.
Toužím po tom, abych byla čistá jako ty archy.
Chodím po pokoji sem a tam a cítím nepřekonatelnou bolest.
Za okny slyším město, které pomalu usíná.
Mé monstrum pod postelí se probouzí.
Natahuje své ohromné slizké ruce.
Volá mě k sobě do temnot a skřehotá:„ Pojď, podej mi ruku a půjdeme spolu a Tvá bolest navždy zmizí. Musíš ale udělat jeden konkrétní čin, zabít se. Nic jiné už Ti nepomůže."
Nejraději bych to monstrum poslechla a vrhla se do temnot.
Cítím se nechtěná a nepochopená.
Jsem posedlá dokonalostí a nevím, kdo jsem.
Tápu a bořím se do falešnosti sociálních sítí.
Prosím, potřebuji pomoci!
Ta bolest nikdy nezmizí a každá jizva na mém odporném těle mi bude připomínat to, jak jsem se přiblížila ke zrůdě pod mou postelí.