Samota

Jak se tohle vlastně stalo? A proč? Takhle jsem si život nepředstavoval, nikdy jsem se nechtěl cítit tak jako se cítím teď. Chtěl jsem v životě něco dokázat, být šťastný, dělat co mě baví, nepromarnit jedinou vteřinu. Tak jak jsem se sem sakra dostal? Kam se ztratila ta cesta, po které jsem chtěl jít? Ani jsem si nestihl všimnout, že už po ní nejdu. Ztratila se mi v nekonečné mlze? Nebo se mi snad rozpadla pod nohama a nezbylo z ní nic jiného než smutek, bolest a vzpomínky? Jak moc bych si přál ji zase najít. Možná už jsem došel na její konec a nezbývá mi nic jiného než bloudit sem a tam, od bolesti k bolesti a přijímat každou další ránu. Ale proč žít jen pro bolest?

Proč se musím cítit špatně kvůli věcem, které by mi měly dávat radost? Jak je možné že něco tak nádherného jako láska nebo přátelství dokáže člověka zničit a sebrat mu veškerou naději? Všechno je najednou v temnotě. Neprostupná temnota, chlad, prázdno a ani jedna skulinka, kterou by mohl projít jen jediný paprsek světla.

Ta všudypřítomná samota ze mě pomalu vysává život. Nemám chuť se věnovat věcem, které mě baví, na jídlo nemám ani pomyšlení a hudba kterou odjakživa miluji, mi už nic nedává. Největší paradox ale je, že i přes to že tolik toužím nebýt sám, tak nechci mít nikoho u sebe. Nechci, aby mě někdo takhle viděl.

Myslím, že tohle je konec. Už jsem prožil všechno, co tu pro mě bylo. Chci si jen lehnout někam, kde mi bude hezky, naposledy si pustit oblíbenou skladbu, zadívat se na oblohu plnou hvězd a aspoň na moment se cítit naživu a v klidu a s pochopením rodiny a zbytku přátel odejít. To je moje poslední přání. Nevidím jinou možnost než zkusit co je dál. Třeba mě tam také čeká nekonečná prázdnota, ale ta už bude bez bolesti.