Ztracená

A čas se zastavil..
Ticho, prázdno, srdce na milion kusů, sklenka vína a já. Ale kdo jsem teď, teď bez Tebe. Jen prázdná schránka. Bez života, radosti, lásky. Ztracená. Sama.
Odešel jsi. Vlastně ne, zmizel jsi. Bez slova, vysvětlení. Proč? Tisíce otázek,co se stalo, ale odpověď žádná. Chybí mi Tvé oči, úsměv, objetí, přání hezkého rána, přání na dobrou noc. Stovky doteků a pohlazení. Nezbylo nic. Jen ta bolest, která trvá. Byl jsi mi skálou, o kterou jsem se mohla opřít. Pevným bodem, když jsem se ztrácela ve tmě. Kde jsi? Co se stalo?
Probdělé noci, neusychající slzy, strach. Byla jsem jedna z mnoha? A co ta láska, která mezi námi byla? Lež? Přetvářka? Tak proč?
Vztek, střepy z rozbité sklenky na podlaze, mé křičící srdce – nenávidím Tě. A přesto mi tak scházíš. Jak uzavřít něco, k čemu nemám odpovědi? Jak udělat tlustou čáru za tím, co mezi námi bylo? Jak se s tím srovnat?
Vím, jednou to odnese čas. Jednou se usměju a řeknu, zvládla jsem to. Zvednu hlavu a uvidím slunce. Radost všedních dní. Lásku lidí, kteří zůstali a neodešli. Nezmizeli jako duch, jako Ty. I přes vše špatné, přeju Ti spoustu krásných dní. Dal jsi mi lekci, další životní zkušenost. Ale i vytvořil krásné vzpomínky, držel mě za ruku, když jsem myslela, že už nemůžu. Děkuju. Děkuju, že jsem mohla být aspoň na chvíli v tvém životě. Jen to sbohem nemám komu říct...