Přímý přenos rozchodu

Upřeně sleduju prostor za jeho zády. Vim, že za ním jsou dřív bílý, teď spíš béžový oprýskaný dveře mezi kuchyní a chodbou, s malým okýnkem zakrytým kusem závěsu, kterej jsem já ustřihla a babička obentlovala, protože se na ty plandající nitky nemohla koukat. Já se zas nemohla dívat na vzor toho závěsu, co tam byl předtim, ten klasickej socialistickej oranžovohnědej vzor, co je tak retro, že to nikdo nenosí ani ironicky. Ale nevidim to. Koukám skrz. Modlim se, aby babička nešla do kotelny vedle chodby. Svaly v obličeji mám stažený. Ty roky tréninku se zatím vyplácí. Každý nedorozumění, každá hádka, každej den byl cvičením na dnešek. Stažený rty, upřenej pohled do jednoho nejasnýho bodu, ruce založený na prsou. Tahle póza funguje. Takhle se nerozbrečim.

I když chci, strašně bych chtěla brečet, vlastně chci, aby se to dál neprotahovalo, chci si rozvázat ruce z toho pevnýho uzlu, který jsem si na hrudi vytvořila, chci zaostřit a podívat se na zavřený dveře, a je mi jasný, že až to udělám, tak mi povolí i obličej, už to nevydržim. Už toho bylo dost, dost hádek o minulosti, který nic nevyřešej, dost bezvýslednejch debat o budoucnosti, která nebude, dost ticha v přítomnosti, která se nežila. Jsem unavená, jsem otrávená, jsem tisíc dalších věcí, jenom ne šťastná, a to je to jediný, co bych chtěla bejt, ale nejde to, a já se snažim, ale snažim se špatně, jdu na to špatně, tudy cesta nevede, ale já se jí držim, protože je to jednodušší, než jít zpátky a jinudy a zkusit bejt opravdu šťastná. A tak tady hraju tohle divadlo před celym světem, kterej to ale vůbec nezajímá, a já stejně hraju dál a je to jako bych držela nad hlavou těžkou činku, na kterou mi neustále někdo přidává další a další závaží, a já to držim, dokud tam je znuděný obecenstvo, ale já držim, a teprve když odejde i ten poslední divák, svaly mi povolej a nechaj činku spadnout k nohám. Takhle se rozbrečim.

V uších mi šumí. Zvuk zrnění na analogový televizi, spíš než hučení v mušlích od moře. Nervozita místo uvolnění. To ale neznamená, že neslyším, co mi říká, že si to nebudu pamatovat ještě dlouho po tom, co bude pryč, a že mi to nebude čas od času vhánět slzy do očí, i když si budu myslet, že už to přebolelo. Stojí tam, tváří se vážně, vytahanej lem trička mu odstává od krku, má špatně ostříhaný vlasy, to jsem mu udělala já, protože nesnášim dlouhý vlasy a on zas nesnáší kadeřnictví. Za uchem mu trčí zub, tmavohnědej trs vlasů, co nikam nezapadá, tak bezradně kouká a ční. Teď je jedno, co říká. Vím, kam to vede. Oba to víme. A protože to vím předem, dává mi to jistou výhodu. Jsem připravená (alespoň pro tenhle moment) a vím, co mám dělat. Nerozbrečet se.

Nejradši bych na něj zařvala, ať je zticha, ať už proboha drží hubu, je přece jedno, co řekne, na našich názorech a postojích už nezáleží, do tohohle bodu jsme došli už mnohem dřív, jen jsme to nevěděli. Šli jsme sněhovou bouří a nevšimli jsme si, že na severním pólu už dávno stojíme. A jak tam stojíme a čekáme na záchranu, nedochází nám, že záchrana nepřijde. Odsud už není kam jít dál. Tady jsme naposledy spolu. A ten, kdo tu zůstane, ten prohrál. Společná cesta zpátky se konat nebude, chodník z výmolů a překážek je dostatečně velký jen pro jednoho. Můžeme jít za sebou, ale nikdy už nepůjdem společně, nebudem se podpírat, až se budem únavou hroutit, nebudem si navzájem pomáhat zpátky na nohy, až bolestí klesneme na kolena, nebudeme se dopředu varovat o nástrahách, které nás na tý cestě čekají. Musíme si tím projít každý sám. A jeden z nás tu cestu zákonitě opustí dřív. A mně je jasný, kdo to bude.

Mně sice dojde dřív než jemu, kam jsme se dostali, a že z tohohle bodu už dál spolu vykročit nemůžem, ale on bude ten, kdo to nakonec rychleji vstřebá. Kdysi jsem četla údajný starý africký přísloví, co říká, že receptem na bolavou lásku je obléct si tlustý ponožky a chodit v nich, dokud se na patách neprodřou – bolest bude do tý doby pryč. A jeho ponožky se vždycky prodřely dřív. Taky je hned vyhodil, zatímco já jsem v těch děravejch ponožkách chodila ještě další dva roky, což přivádělo k šílenství zejména mojí babičku a u mámy to vyvolalo minimálně nadzvednutý obočí a sem tam nějakou povznesenou poznámku ohledně mýho ženskýho elementu. Ten ženskej element, stejně jako všechny moje ostatní elementy, teď budou trpět.

Je jedno, jestli na mě křičí nebo mluví klidně a konstruktivně. Ty slova už nemají smysl, nemají význam, já se z toho přece nikdy nepoučím a on taky ne. Za několik měsíců se bude potkávat na nádraží s holkou, která bude stejná jako já. Budeme se lišit jen jménem, datem narození a barvou hlasu. Já si taky najdu někoho tak podobnýho, že mi moji přátelé budou nad sklenkou vína sdělovat se skleným pohledem a bez koordinace jazyka, že jsem klidně mohla zůstat s tím předchozím, že nevidí žádný rozdíl. Protože bez sebe nemůžeme žít. A protože lidi se nikdy nepoučí. Je to zvláštní kombinace lásky a hlouposti, ale možná je prostě láska jen ze svý podstaty hloupá. Milujeme se, a milujeme i to, co na sobě nenávidíme, co si vyčítáme a co mi tady teď říká. A proto budeme pořád chycený v týhle pasti, kdy se milujem a zároveň si ubližujem. Já to vim. On ještě ne.

Myslí si, že když bude ty věty promýšlet, když si každý slovo převálí dvakrát v hlavě a třikrát na jazyku, že mi neublíží, že tahle situace pro mě nebude nic znamenat. Kecy. Možná, že si za pár let nevzpomenu přesně, co mi tehdy říkal, konkrétní slova vyblednou a zmizej, ačkoliv si je budu přehrávat každou nejmíň vhodnou chvíli, budu si je vrývat do kůže a vytlačovat do matrace z paměťový pěny, ale až budu stát na tom samém místě a budu mít stejně stažený obličej, ruce stejně založené a ten stejný knedlík v krku, bude to deja vu, který už znovu nechceš prožít, ale jsi tam, kde jsi, protože taková je láska, takový jsou vztahy, takoví jsme my.

Nevěřím na ten bulšit, že člověk má za život jen jednu pravou lásku. Nemilujeme lidi, milujeme jejich obrazy. A nejde o to, jestli bude hnědovlasej nebo blonďatá. Budeme pořád s tím samým obrazem, jen postavy na něm budou vypadat jinak. Kdybychom kolem toho obrazu prošli v galerii, pocit, kterej v nás vyvolá, bude stejnej bez ohledu na toho, kdo v tom rámu zrovna bude stát. Nemusíme to pochopit, abychom to mohli prožít.

Ticho. Pomalu mi do mozku přes všechen ten šum přichází informace, že teď mám reagovat, měla bych něco říct, nebejt proboha zticha, mám snad nějakou důstojnost, měla bych se obhájit, měla bych se bránit, vypočítat všechny jeho chyby, každou nedokonalost, kterou jsem za ty roky našla. Ale nevychází nic. Stojí, kouká na mě, trochu naléhavě, jeho vráska mezi obočím si užívá svojí derniéru v mejch zorničkách.

„Tak aspoň řekni, že to končíš, zachovej si tvář, odejdi první, když se otočíš zády, neuvidí tě řvát, nepoběží za tebou, to už přece dobře víš,“ říká mi ten hlas v mojí hlavě, co z toho chce vyjít s co nejčistším štítem, ať už bude vypadat jakkoliv. Ale na to nemám odvahu. Nechci bejt sama, když je to tak zbytečný, když vím, že ten další bude to samý v bleděmodrým, že tahle situace se bude opakovat, a že na tomhle místě budu stát ještě tolikrát v životě. Proč to dělat tak složitý, když se ničemu z tohohle znovu nevyhnem, proč si agónii týhle situace oddalovat hledáním novýho účastníka?

A zatímco se mi tohle všechno honí v hlavě, v hlavě na něj křičim, v hlavě vyčítám, v hlavě důstojně odcházim, v hlavě se usmiřuju, procházim galerií nepovedenejch vztahů, kterou jsem si vybudovala, velikou a tradiční, jako Rudolfinum, protože život není nic jinýho, než galerie našich pokažených vztahů, bez inovací nebo postmodernismu, za toho současnýho dramatickýho myšlenkovýho představení vydechnu téměř nevědomě, že to nemá cenu. To ticho, všechny ty slova, výčitky, výkřiky, rozbitý skleničky, nic nemá takovou váhu, takovej dopad, jako tahle věta. Jako kdyby pírko pokojně se snášející k zemi dopadlo s intenzitou ručního granátu. Ticho je teď ohromující. Nedívám se na něj, ale periferně vidím, že ohromeně zírá a přebírá si, co to vlastně znamená. Stojíme proti sobě a konečně oba víme, kde jsme. Tady je konec.