Dospělý

Je kolem půlnoci.

A já jak zapovězené strašidlo, hledající spočinutí, toulám se v peřinách. Tyhle turbulentní noční myšlenky mě dojímají - mají velké oči, ale malé ruce. Asi jako já.

Je kolem deštivé půlnoci.

Kapky divoce datlují na střešní okno mého přechodného bytu cosi o minulosti. Jak armáda psacích strojů připomínají, že podobné střešní okno bylo i v mém pokojíčku u otce, z jehož střídavé péče mám ještě teď, po dvaceti letech, omrzliny na prstech u nohou.

Jo ti rodiče. Buď je nenávidíte, nebo jim odpustíte. Ale je si nevyberete…stejně jako oni vás.

Musím se ušklíbnout pokaždé, když si vzpomenu, jak jsem jako malý říkal “až budu dospělý”. Teď, když jsem tedy “dospělý”, se tak zaprvé vůbec necítím, zadruhé ji nevidím ani nikde kolem sebe a vlastně: co to ta dospělost vůbec je? Kde je její hranice? Rovná-li se aktuální rok mínus rok vašeho narození osmnácti? Když poprvé zasunete? Poprvé opijete? Spíchnete si potrat? Když vás začne obírat korporát? Ví to někdo? Já bohužel ne…asi to bude taková malá Jugoslávie, kde nikdo neví, kam vlastně může šlápnout, ale chodí se všude.

Přijdu si jak v tom memu, kde se týpek snaží usnout, ale mozek najednou vyplivne nějaké “hluboké” téma k zamyšlení, jako třeba že pod střešním oknem spal naposledy u táty ve střídavé péči.

Ne, já tu nebudu fňukat, jsem už přeci velký kluk. Jen jsem vám chtěl povědět, že si myslím, že teď zjišťujete, že některé myšlenky prostě obletují domy, byty, aby se nám připomínaly. Časem vláční, stávají se černobílými, jak staré filmy, na které se ale kouká se shovívavým respektem, protože dřív jsme neměli tolik možností, efektů a hlavně to CGI, že ano…

Vzpomínám si na první chuť marcipánu. Byl to pro mě malý zázrak, který chutnal líp než cokoli na světě. Jak všechno bylo tak veliké - i ten blbej zahradní bazén měl v té době nejméně sto metrů na dýlku, nemluvě o kopci nad babiččiným domem - to byla hotová hora.

Všechno bylo jiné, všichni ještě žili, všichni byli nesmrtelní a rozlitá sklenice byla moje největší starost. Déšť voněl vlhčeji a nebyl smutný, ale vyzývavý, barvy byly sytější, hvězdy nebyly rozmazané a souhvězdí mi nedávala smysl…asi jako ta falešná na stropě v pokoji u otce…sralo mě to tam, bylo to tak falešné, zrovna jako jeho “péče”.

Byly mi ukradené veškeré závislosti, nepotřeboval jsem je, měl jsem to, co bylo zrovna kolem mě a když ne, představil jsem si to. Tehdy jsem to ještě uměl.

Alkohol? Sex? Peníze? Nezájem, píčoviny…

Důvod, proč teď nespím, jsou píčoviny, které jsem objevil jako malý capart pod postelí a ve skříních rodičů…co to je, tati? Co to je, mami?

Odpověď jsem samozřejmě nedostal…o to větší byla zvědavost. Ta pojebaná zvědavost. Jak já ji miluju a nenávidím - jak bejvalka, co se pořád vrací, že si prej “u tebe ještě něco zapomněla”.

Když jsme malí, daleko snáz se schováme, jsme menšími cíly, takže to kompenzujeme hlučností. 

Už to mám! 

Dospělý je asi ten, kdo je velký a bojí se hlučit, aby nebyl vidět - nebýt vidět z nás dělá dospělé a každý dospělý si hledá vlastní strategii, jak nebýt vidět (dělá děti, pije, kolektivně pomlouvá…).