What are you waiting for?

Na co čekáš?
Někdo, s kým by sis přál trávit více svého času, se ocitne jdoucí naproti tobě. Srdce ti poskočí, chceš ho oslovit, promluvit s ním. Ale když tě míjí, skláníš hlavu. Možná se za ním otočíš, ale mlčíš. Pokračuješ v chůzi, nejistější než předtím, možná na okamžik zapomeneš, kam vlastně jdeš. Přeješ si jen vrátit se, zavolat na něj a prohodit pár slov. I tak málo by stačilo ke sblížení. Proč to neuděláš?
Na co čekáš?
Sedíš doma. Známý se tě zeptá, zda by jsi s ním nechtěl někam zajít. Příliš se neznáte. Máš strach, že byste si neměli co říct. Že by nastalo trapné ticho. I když by ses odhodlal někam s dotyčným zajít, bojíš se, že by nepřijal tvé názory. To, jaký jsi. Odmítáš ho, dále sedíš doma a přemýšlíš, co by mohlo být, ale není.
Na co čekáš?
Ležíš v posteli, snažíš se usnout. Jsou dvě ráno, tělo je vyčerpané, oči pevně zavřené, ale mysl tě spát nenechá. Mohl bys toho nechat a prostě vypnout, ale ty si nadávat chceš, ty chceš snít o tom, co si přeješ. Rozevřeš víčka a sleduješ tmu v pokoji, strop, který nemůžeš vidět. Po tváři ti skane slza, protože vzpomínáš, kolik šancí jsi měl, kolik jsi jich promarnil. Stíhá ji slza druhá, třetí. Noříš tvář do polštáře a snažíš se dusit vzlyky, abys nevzbudil sourozence. Pláčeš, ale to čas nevrátí. Lituješ se, myslíš si, že jsi ohavný a zbabělý. Přeješ si umřít, než podstupovat takovou psychickou bolest.
Na co čekáš?
Probudíš se a rozespale proklínáš rozvrh, přemýšlíš, komu si postěžuješ, jak je to ranní vstávání zbytečné. Vyrážíš do školy. Na zastávku přijede autobus, nastoupíš do něj a necháš se svézt. Když máš přestupovat, přebíháš silnici, abys doběhl tramvaj, která se s poledními zvukovými signály chystá ukončit nástup cestujících. Stihneš ji a rozhlédneš se po voze. Všude jsou lidé, sedí po jednom či dvou, ale ty se rozhodneš pro místo, kde bys vedle sebe nikoho nemusel mít. Nasadíš si sluchátka, sleduješ cestu, ale ve skutečnosti se procházíš úplně jiným místem, ve své hlavě zažíváš přítomnost toho člověka, kterého nedokážeš ani pozdravit, procházíš se s ním ruku v ruce po ulicích, které pohledem z okna míjíš a jsou ve skutečnosti prázdné. Chce se ti plakat, pořádně netušíš proč, ale zadržuješ to, neboť nechceš, aby tě ostatní viděli. I když je neznáš a možná už je nikdy ani neuvidíš.
Na co čekáš?
Ve škole usedáš vedle svého souseda, bavíš se s nimi, vypráví si zážitky předešlého dne a ty se s nimi směješ. Tvá skutečná nálada je jinde. Zůstala uvězněna ve sluchátkách a jemných tónech hudby, kterou jsi cestou poslouchal. Hraje ti v hlavě a připomíná ti představy, které by sis přál, aby se staly realitou. Cítíš pár tupých bodnutí v hrudi, možná, že se ti chce zase plakat? Ale směješ se a přátelsky si povídáš s ostatními. Neřekneš jim, jak ti je. Musel bys příliš vysvětlovat a nejspíš by to i zahrnovalo zbabělost, tu, která je částí tvého já. Nechceš, aby to věděli ti, kteří tě mají za usměvavého. Taky se bojíš, že by se ti vysmáli.
Na co čekáš?
Vyrážíš domů. Na zastávku přichází ten člověk, kterého jsi potkal, nepozdravil. Už tolikrát. Ten člověk, se kterým jsi trávil nejkrásnější chvíle svého života, objímal se s ním i si vyměňoval polibky, ne však v realitě. A už tolikrát. Když vidíš, že se blíží – skutečný, hmotný – odvracíš pohled. Nechceš, aby si tě všiml, možná by se k tobě vydal a chtěl s tebou mluvit. Toho se bojíš, opětovně. Chceš zkontrolovat, zda už prošel, tajně sledovat jeho záda, jak se vzdalují k druhému konci zastávky, ale pohled se ti střetne s jeho. Místo, abys ještě moment počkal, se ihned odvracíš, až poníženě, a nevšimneš si toho, že ti ten člověk chtěl věnovat úsměv i pozdrav. On to chápe však tak, že mu nestojíš ani za „ahoj,“, že se s ním nechceš bavit. Odchází, nechává tě tam dále samotného. A ty se jen lituješ, protože to mohlo dopadnout jinak, předpokládám, že se ti chce zase plakat…
Na co čekáš?
Přicházíš domů, nacházíš vzkaz od mámy, abys umyl nádobí a zašel do obchodu. Jsi unavený ze školy a z cestování přes celé město, znechucený ze všech myšlenek, které se bojíš realizovat, nemáš náladu uklízet ani vyjít nakoupit, znovu se vydávat do toho marného světa, procházet kolem tolika lidí, co tě budou sledovat a říkat si, jaký asi jsi, přestože tě neznají. Stěžuješ si, třeba do deníčku, kolik toho po tobě máma chce a jak tě nedokáže ocenit. Proč si všímá jedné pětky, když kolem ní je spousta jedniček? Ty jsi taky unavený, proč není schopna uklidit a nakoupit ona, když přijde z práce? Když něco uděláš dobře, proč to neocení víc, než jen úsměvem a „děkuji,“, které ti nic nedá? Tolik ti vynadá, kdybys neudělal, co ti řekne, tak proč neocení to, když to provedeš?
Pak ti píše ti kamarád, jestli nezajdete ven. Odmítáš, bojíš se nedostatku konverzace a tak jdeš čas trávit mnohem raději s nádobím a vodou, než jiným člověkem…

A teď jinak.
Jsi slepý. Ten člověk, po kterém jsi toužil, tě míjí. Rád bys s ním promluvil, ale nevíš o něm. Slyšíš kroky, víš, že kolem tebe někdo prochází. Co máš dělat? Ptát se každého, koho uslyšíš jít, kým je a zda se znáte? Pokračuješ dál ve své cestě, nevíš, že ti utekla šance, která se nemusí opakovat…
Jsi smutný. Přeješ si setkat se s někým, kdo by neřešil nic jiného, než aktuální chvíli. Kdo by s tebou blbnul a dělal věci, které jsou třeba i zakázané, jen aby se vám uložily důležité vzpomínky, jen aby byla zábava. Čekáš na facebooku, ale nikdo ti nenapíše. Vidíš známého online, tak se zkusíš zeptat první. Odpovídá, že dnes nikam nemůže, že už je s někým domluvený. Zeptáš se dalšího. Neodepisuje. Tolik by sis přál s někým teď být, nechat se rozveselit, ale nikoho nenapadne, aby napsal tobě, ani pro tebe už není nikdo, komu by ses mohl ozvat…
Jsi trpící nespavostí. Jsi unavený, vzdáváš se věcí, co tě baví, jen aby sis už v devět hodin mohl jít lehnout. Dal sis horkou koupel, vypil meduňkový čaj, ale tvé tělo tě nechce poslechnout. Tiskneš víčka k sobě, snažíš se vypnout myšlenky, přesto se jen převaluješ. Ubíhá hodina, druhá. Nadchází tři ráno a ty víš, že už je to marné. Vzdáváš to, otevíráš šuplík u nočního stolku a vylupuješ z obalu prášek na spaní…
Jsi osamělý. Přicházíš do školy, usedáš do lavice, ve které sedáváš sám. Přeješ si probrat s někým, co se ti včera stalo, přestože to podle tebe nebylo zajímavé, jen aby si slyšel svůj hlas, věděl, že ty jsi v té třídě taky. Že existuješ. Spolužáci se baví mezi sebou, tebe ignorují. I když možná ne. Možná probírají to, co strašného máš dnes na sobě a jak by se s tebou mohl někdo přátelit. Ale ty i přesto by jsi se mezi ně rád přimíchal a choval se jako oni, zapadl. Neví, čím sis musel projít, přesto se ti smějí. Neví, protože tys jim to neřekl. Pokusil ses o to, ale oni tě neposlouchali, oni ti nevěřili. Jednoduše jsi neměl to štěstí, abys mohl sedět mezi nimi a jen předstírat úsměv, jako bys nestál o to, mezi nimi být, jako nekteří z nich. Ty by sis toho vážil…
Jsi sirotek. Posloucháš, jak ostatní řeší, kolik toho po nich rodiče chtějí. Jak na ně řvou, když něco neudělají a jak je kritizují a nenechají je dělat, co oni sami chtějí. Říkají, že se těší, až odejdou z domu, možná předčasně – že utečou. Možná dokonce sem tam slyšíš, že se ti opravdu poštěstilo, že nemáš rodiče. Ale oni neví, že ty bys za mámu dal cokoliv, že by ses vzdal všeho, co jsi doteď měl. Oni si neuvědomují, že to jejich máma si přivstala, aby jim mohla přichystat svačinku, kterou teď bezohledně vyhodili do koše s tím, že je hnusná a jak mohla ta matka zapomenout, že šunku nejí? Oni si neuvědomují, že zatímco oni sedí sedm hodin na dřevěné židli, ona běhá téměř dvakrát tak dlouhou dobu v předepsaném oblečení po obchodě, radí cizím lidem, kteří jsou na ni protivní, musí se na ně usmívat, ať je jí jakkoliv zle. Jen pak přijdou domů, kam se ona těší na někoho, na kom jí záleží, ale oni jsou na ni jen protivní, protože jsou přece tak unavení. Oni si neuvědomují, že nebýt tady ona, není domov jistotou, nemůžou si utratit za značkové oblečení kolik chtějí, že nebýt tady ona, nemusí tady vlastně být ani oni samotní.
Jsi ve vztahu. Ten člověk tě miluje, nedal by na tebe dopustit. Tebe to s ním ale nebaví. Má nějaké nedostatky či se nenarodil s dostatečně pěknou tváří, na tom nezáleží, ty jsi ním otrávený. Nevšimneš si, že pro tebe dělá první poslední, že za tebou přijde i když má spoustu svých starostí, jen abys ty nebyl smutný. Ale ty si toho nevážíš, jen ho využíváš k tomu, abys dostal, co chceš, když se ti do toho v tu chvíli zrovna nechce…

Kde bereš jistotu, že ten člověk, se kterým nemáš odvahu promluvit kvůli odmítnutí, tady bude i zítra?
A kde bereš jistotu, že tady zítra budeš ty?
Kde bereš jistotu, že se zítra ráno probudíš?
Kde bereš jistotu, že řidič, který tě v autobuse veze, zrovna zítra neudělá chybu a nestane se nehoda?
Kde bereš jistotu, že tě zítra nesrazí auto, když budeš přebíhat silnici?
Kde bereš jistotu, že tady zítra bude někdo, kdo s tebou bude chtít být, bude tě chtít rozveselit?
Kde bereš jistotu, že tvá máma zítra neumře?
Kde bereš jistotu, že zítra neonemocníš? Že se nestaneš slepý? Hluchý? Ochrnutý?

Kde bereš jistotu, že zítřek je tak blízko, že můžeš ještě chvíli počkat, než se k něčemu odhodláš?
What are you waiting for?