..taky škola a tak

Četl jsem ty dva texty níže, chtěl přidat komentář a potom si to rozmyslel, že to nemusí být celistvé. 

S obsahem v podstatě souhlasím, ale ptám se - a co mám dělat? 

Jel sem včera mladší dceři pro nějaké hadry a jelikož jela i dcera starší, měl jsem možnost s ní dokončit rozhovor, který jsme začali v pátek v noci na jedné návštěvě. 

Dcera někdy do šesté třídy nějak nejevila zájem o nic, ve škole spíš tak bez cíle opakovala nutné, do doby, než si uvědomila (nebo jak tvrdí) - že nechce být v této sociální skupině. Jako rovnou řeknu, není zrovna společenský typ, spíše introvertní solitér. Chtěla ze sedmé třídy na víceletý gympl. Aby prostě zmizela. Neudělala vstupní testy, v podstatě skrze horší známky z předchozího roku, ale to sama věděla. Využil jsem její energii a vzala to tak, že pokud by toho chtěla docílit (předčasného opuštění základky), musela by vynaložit nějakou snahu. 

Začala se víc učit (aniž bych ji učil), vymohla si extra hodiny matematiky. Skončila osmou třídu jako premiant, dala se na šachy, skládání Rubika a literaturu (aktuálně Poe, Huxley a Burgess). Já jsem rád, ale ještě víc se u ní prohlubuje vědomí, že si vlastně nemá s kým co říct. Mluví jenom se mnou a to docela vytrvale. 

Ve škole v závěreném hovoru s třídní, mi ta říkala, že se dcera hodně zlepšila a že školu už přerostla, bohužel že jí stále ještě zbývá devátá třída. Opáčil jsem jen, že to není moc zásluha školy, ale v tom problém nebyl a shodli jsme se na tom. Institut mi vadí jen skrz jakési vrozené ´srovnávací´ dogma na denní bázi. Já řeknu ´S nikým se nesrovnávej´, ale ono to děcko jde do školy a tam je srovnáváno pět hodin v kuse. S tím se jako těžko bojuje. 

A o čem byl ten rozhovor v autě? O tom, že máme v zemi miliony aplikovaných psychologů - rodičů. Bohužel, nikdo mi návod na použití v porodnici nedal a já tak v podstatě zkouším, experimentuji, snažím se, selhávám - to vše v náhodném pořadí. Snažím se jí pomoct, ale zároveň jí vysvětluji, že by se měla naučit daleko víc pochybovat, jak o sobě a tom co ví, tak o mně. Já mám strach, aby se nevymkla kontrole a neskončila jako nemluvný samorost, na druhou stranu přemítám, jestli mám dělat vůbec něco a nechat tomu volný průběh. 

Bude jí patnáct a její stále častější otázka je, jestli si najde někdy nějakého kamaráda - tu jde navíc o kontrast s mladší dcerou, která je naopak velmi ´akční´ a komunikativní, tráví hromady času v tanečním kroužku a u koní, má na svůj věk hodně kamarádek, se kterými jde třeba na procházku. 

Mladší dcera si v obchodě koupila pět triček a dvoje kalhoty. Ta starší nic nechtěla, ale objevila v knihách chemicko-fyzikální tabulky a rozplývala se nad nimi. 

Kde kdo mi řekne, jestli něco dělám špatně?