Trápení

Touha se stává každým dnem nesnesitelnější, bolest mého uvadajícího srdce se zmenšuje, ale za jakou cenu? Za cenu jeho ztráty. Pocity se stávají obtížnými, pomalu se vytrácí, stávám se kamenem, přemýšlím o odvážném kroku, o zastavení svého úpadku, stále doufám v řešení, nenacházím! Šance je tak malá, nikdy ji nenajdu, jsem sám a smutný, ale co je Vám do toho, nemusíte to číst, nemusí Vás to zajímat, klidně udělejte to nejjednodušší, co se dá, abyste se zbavili tohohle ubohého nářku, jen kliknout na křížek a vypnout to okno. Stejně vás to nezajímá, máte svoje problémy, však já je znám, každý den mi je připomínáte. Já ty svoje nikdy moc nešířil, z mnoha důvodů, ale to je teď jedno. Chci jen říct, že byste si jen mohli uvědomit, že taky nejste jediní, co se trápí, a že vaše trápení je asi to, co mě nejvíc brzdí a zároveň nejvíc pomáhá. Brzdí mě, protože když vidím vaše problémy, tak moje se mi zdají mnohdy bezvýznamné, že je prostě odmítám řešit, čímž se v podstatě ničím, ale zároveň mi vaše problémy pomáhají vtom, že ty své nevidím tak tragicky, takže se ani tolik netrápím. Už vím, že čas to jen zhorší, čekání a hledání je ubíjející a bezvýslednost toho všeho marného snažení vede k pochybnostem. Má to ještě vůbec cenu? Třeba to nikdy cenu nemělo, protože v podstatě je to pořád stejné, stejná samota, stejný smutek, akorát tím časem se to relativně zhoršuje a zanechává to následky. Mé srdce už není tak čisté, jak kdysi bývalo, nevím jestli dokážu milovat, ačkoliv je to právě to, o co jsem vždy usiloval. Je to teda tak trochu paradoxně tragikomické… Pokud jste se dostali ve čtení až sem, tak si asi říkáte něco jako : „Ježíš, co to sakra?“, no vážně by mě to zajímalo, co si vlastně říkáte, jestli chcete, můžete mi to napsat… Já jen mohu poděkovat za Váš čas.