Maturita

Den se dnem se sešel a nastala mi maturita...zkouška, která dělá z dětí dospělé a z najivních mimin ženy a muže. Den, kdy musí člověk dokázat, že je hoden toho, aby ho přijala dospělácká společnost.
Pršelo a já se vydala v šanc zkoušecí komisi, která měla otestovat moje znalosti. Bohužel vše není tak růžové, jak se na první pohled může zdát...
Při příchodu do školy sem ihned šla na potítko, aniž bych byla podle pořadí na řadě...Dva studenti, co měli jít přede mnou se nedostavili včas. Zkoušecí komise se tvářila velmi příjemně a vyrovnaně. Když sem si vylosovala otázku, začalo peklo.
Doba pobělohorská, co nám k ní řeknete? Ani elektrošok by ze mě nevymámil slovo...Nervy pracovali na plné obrátky a já se propadala do beznaděje, tam, kde není ani kouska naděje. Láska, jen láska mě v té chvíli držela nad vodou...
Nastal druhý předmět, angličtina...Anglicky moc nedávám, tady mě mohlo zachránit jen dobré téma. Můj třesoucí se hlas bylo po 15 minutách pocení sotva slyšet. Přesto jsem ze sebe něco vykoktala. Povzbudivými úsměvy už nešetřil nikdo...tyhle dva předměty jsem ustála.
Základy společenských věd...předmět, kterého se bojím už od prváku...hloupost z něho maturovat a přece se ploužím k potítku s nejhorší otázkou. Srdce mi buší jako splašené když usedám na a beru do ruky propisku, která mi v zápětí padá z ruky. To je konec...konec všech nadějí. Minuty se vlečou, nevím jak dál, na papír mi dopadá první slza, druhá... Volají mě. Mrtvolný pochod mé osoby s bledým obličejem vyplňuje celou místnost, všem mizí úsměv...to je konec. Popadám dech, ne, jen zvolna sípu...Ze rtů mi kanou první slova. Vím, že tohle jsem nezvládla...
S brekem jsem vyběhla s učebny. Přede mnou byl ještě jeden předmět. Biologie, moje sladká biologie...Tahám otázku, jenže pro samé slzy nevidím číslo. 16, to přece znáš..nemáte někdo kapesník? Brečím už neskrytě a snažím se vzpomenout na synapsi...všechny pokusy jsou marné. Konec, konec všech nadějí...
Vyhlášení...Podlamují se mi kolena. Komise v pozoru nastoupena a předsedkyně komise čte známky...Základy společenských věd nedostatečná. Hroutím se na židli za sebou...Všichni slaví, jen mě tečou potoky slz. Září ano, to je můj měsíc, jen ten a žádný jiný. Všichni mě utěšují, jsou moc hodní...
Odcházím, matka na mě čeká v práci. Ozývá se ječení...Ostatně jako vždycky...