Ruku na srdce

Je čas přiznat si jednu věc. Dokážu někdy zapomenout? Přestane se mi někdy před očima objevovat jeho tvář…?
Je to takový zvláštní pocit, když člověk někoho ztratí - jakoby se v něm otevřela nekonečná propast. Nebe ztrácí svoji modř, stromy už nejsou zelené, barvy se objevují jen ve vlastní touze po něm. Po jeho hlasu, třpytu jeho očí… A člověk má pořád pocit, jako by mu lítala letadla v břiše, v každý svojí slze vidí odraz svojí lásky, která už teď možná ani tou není, protože už jen bolí…
Říká se, že každý, kdo nás opustí, zanechá kousek sebe v nás a my zas v něm... a pak nás bolí ta prázdnota, jak nám ten kousek sebe chybí. Ale ten cizí - taky tu není jen tak. Každou vteřinu se nám připomíná, vidíme ho všude. V každém člověku, co přejde přes ulici, na dně dopité sklenice vína, které měl tak rád, v nočním tichu, světle lamp, tmě ulice…
Jakoby se všechny vzpomínky, co časem ztrácíme, zrcadlením vracely zpátky, stačí jedna písnička z rádia, aby se srdce divoce rozbušilo a ten rádoby klid se snad už po tisící zhroutí v pláč. Člověk by chtěl být svobodný, utéct od toho, ale svoboda se mění v samotu, která by zmizela snad jen v tom vytouženém objetí, kde by se svět konečně přestal hroutit a vybuchovat zevnitř.
Tak ruku na srdce, jde zapomenout, zmizí to někdy?
Možná, když člověk dovolí bolesti ho pohltit, aby se jednoho dne probudil a zjistil, že je pryč. Možná jediný způsob, jak se zbavit strachu, je ho prožít. Možná totiž nejde úplně zapomenout. Zjistíme, že z nás ten kousek někoho jiného nikdy úplně nezmizí, jen bude časem dost hluboko, abychom mohli jít dál. Proto nesmíme ztrácet naději, že se všechno pomalu spraví a jednoho dne se zas rozední…