Comenius inter prophetas

Jan Ámos Komenský – ač se tak nezdá, byl jednou z nejrozporuplnějších osobností českých a evropských dějin. Na jednu stranu byl velmi dobrým, revolučním pedagogem, dá se dokonce říci, že nejlepším. Byl také teologem, filosofem, filologem, částečně řečníkem, zapáleným politikem a mírotvůrcem. Za celou dlouho dobu svého působení a cestování po Evropě si získal mnoho vlivných přátel a známých, jen velmi málo nepřátel. Na druhou stranu ale jeho bohatý život provázela zvláštní záliba. Pojďme si v následujícím zamyšlení přiblížit jeho putování labyrintem světa.

Komenského život byl velmi obtížný a je s podivem, že se přes všechny nezdary dokázal přenést a stále tvořit, i když se na celém jeho díle podepsaly životní tragédie. Ať už to bylo osiření v deseti letech, útok nepřátelských vojáků na Strážnici, kam chodil na základní školu, mnohá úmrtí v rodině, později všechny problémy spojené s třicetiletou válkou a vypálením Lešna. Díky všem těmto katastrofám však vznikla mnohá díla, mezi nimi tzv. Útěšné spisy, např. Truchlivý (I., II., III.), O sirobě, apod.

Tyto události měly také vliv na rozvoj Komenského zvláštní, již zmíněné záliby, kterou byla důvěra různým proroctvím, viděním a věštbám, jež byla v rozporu jak s jeho náboženským smýšlením, tak s racionálním přístupem. Stejně tak ale byl i jeho racionalismus v rozporu se samotnou vírou v Boha a duchovno, což ho také často přivádělo do slovních potyček s René Descartem. Vraťme se zpět k proroctvím. Je správné, aby tak významná a vážená osobnost, kterou Komenský bezpochyby byl, věřila přeludům a bludům od pochybných, prakticky neznámých lidí a také se jimi do značné míry řídila?

Ano, za předpokladu, že to vážně neovlivní jeho dílo, nebo pokud se podle nich nebude řídit celý svůj život a když si stále zachová vlastní zdravý rozum. Jan Ámos se jimi celý život neřídil, ale nebyl k nim ani zcela lhostejný. Čím více se jeho životní situace ztěžovala, tím více tíhl k tomu, co kolem sebe slyšel, pokud to alespoň z části říkalo to, co slyšet chtěl.

První z těch, jejichž proroctvím důvěřoval, byla šestnáctiletá dívka z Branné u Jilemnice, Kristina Poniatowská. Ta byla během jejich setkání nemocná a ve velmi špatném stavu, který byl také způsoben tím, co viděla. Prvním z jejích vidění byla ohnivá metla, kometa na nebi, dále sen o setkání s Ježíšem, atd. Po vyléčení se jí Komenský ujal jako své dcery. Nejdůležitější proroctví, které pronesla, byl dopis Albrechtu z Valdštejna, který vypovídal o jeho blízkém pádu a následné smrti. Také předpověděla svou vlastní smrt, v onen den také zemřela, ale následně obživla, takže jejím proroctvím nesmíme přikládat moc velký význam. Bohužel je však pravda, že Valdštejn dle předpovědi opravdu zahynul a můžeme se tedy stále dohadovat: Byla Kristina Poniatowská věrohodným zdrojem předpovědí, nebo Komenského celou dobu úspěšně klamala?

Druhým, kdo Jana Ámose výrazně ovlivnil, byl Kryštof Kotter, svého času koželuh ve Sprotavě, který předpovídal zlepšení všeobecných poměrů, konec pronásledování evangelíků, jejich vítězství a následný vzestup. Jeho věštby přeložil Komenský do němčiny a věřil jim, avšak okolní společnost a myslitelé o prorockém daru Kryštofa Kottera příliš valné mínění neměli.

Třetím a nejzoufalejším, zároveň však nejmazanějším prorokem byl Mikuláš Drábík, Komenského spolužák a také kněz. Jeho proroctví se opět týkala politických poměrů, hlavně předpověděl, že se Sedmihradský kníže Zsigmond Rákoczy stane Uherským králem. To vše v době, kdy na jeho dvoře Jan Ámos pobýval, tedy opět proroctví, kterými by se Komenskému zalíbil. Výsledek byl ale zpočátku úplně opačný. Jan Ámos mu příliš nevěřil, ale nakonec si jeho sepsaná tvrzení přečetl a později všechna proroctví, se kterými se kdy setkal, vydal v knize „Světlo z temnot“.

Další podivuhodné úkazy se objevily počátkem roku 1648, vypráví o nich spis Theatrum Europaeum: „Na krásném a utěšeném dánském ostrově Schonen v městě Lundenu večer před sv. Třemi králi, tj. 5. ledna asi o sedmé hodině, udělalo se najednou v Široké ulici před branou světlo jako v pravé poledne, když nejvíce svítí slunce. Potom bylo lze spatřit na nebi dvě armády, jak táhnou proti sobě; nejdříve to byli kopiníci, které však náhle setřel z oblohy mrak a místo nich nastoupili mušketýři a každá armáda nesla před sebou prapor krve. Za chvíli, když obě vojska v mracích zmizela, vyplula z oblak proti sobě dvě loďstva. A byla tato zjevení hrozná a děsivá napohled. “ Dále se takto podivné úkazy odehrály opět ve Švédsku („Taktéž došla zpráva z Království švédského, že tam začátkem roku řeka Storgge, která jinak velmi prudce teče, najednou se na několik dní zastavila …“) a v Anglii („Na anglickém ostrově Wightu, právě když tento náš rok počínal, slétl se velký počet velkých ptáků, vran, kavek a havranů, kteří se pustili navzájem v nelítostný zápas, takže jich zůstalo několik tisíc mrtvých. K zamezení zápachu museli pak lidé odklízet ptačí těla na mnoha vozech.“ ), můžeme se tedy opět dohadovat, zda se jedná o skutečná svědectví, nebo o místní pověsti, způsobené již dlouho trvající třicetiletou válkou.

I přes veškeré vnitřní rozpory dokázal Jan Ámos Komenský, že je revolučním pedagogem a filosofem, který o několik století předčil svou dobu a čehož dosáhl nejen svými světoznámými spisy, ale i osvícenskými myšlenkami a mnohými politickými agitacemi, a zároveň ukázal, že víra v různá vidění a proroctví nikterak neovlivnila jeho vynikající dílo, díky kterému přetrvávají duch a myšlenky tohoto úžasného myslitele dlouhá staletí v myslích a povědomí nás všech, ba naopak. Budeme, nebo se alespoň pokusíme se jimi řídit i nadále.