každý má své dny....

Zas je tu ten pocit, pocit při kterém nechci nikoho vidět,poslouchám depresivní písničky, brečím a mám ten smutný výraz. Ale proč se tak chovám. Proč mně vevnitř svírá ten strašný strach a pocit bezmoci. Zabíjí mě to umírám na to, je to strašná bolest. Asi si myslíte že jsem blázen, ale ne já se jen potřebuju vypsat ze svých pocitů, pocitů které jsou ve mně , ale proč mám zrovna tenhle pocit? proč se ve mně otevřel zrovna teď tenhle kousek? proč ne jiný? vždyť ke každému kousku je klíč? al já klíč k tomuto kousko nemám, naschvál jsem ho ztratila abych ten pocit nemusel už nikdy zažít:-( nikdy..... ale přece, přece se dostal ven! On když chce dostane se ven, k tomu je člověku klíč naprd. A teď tu sedím v depresích a už nevím co dělat. Nechci si ublížit to už opravdu ne, šla bych nejradši někam ven a tam se vybrečela, vynervila, prostě něco aby odešel pryč. Ale on nechce! Já ho nenávidím chci pryč. Chci aby si pro mně přišla ona a odvedla mě do jiného světa tam kde jde všechno po zpátku kde se narodíme staří a umíráme mladí. Tam kde je všechno jinak, kde si člověk zvolí jaký chce být, jaký kousek v sobě bude mít otevřený, tak proč já ksakru musím skončit v tomdle hnusným světě, v tom horším. Chci pryč!! Nenávidím to tu ! Pomozte mi někdo má duše chce pryč ale mé tělo zůstává a já tělu nemohu ublížit, to bych pak nešla do toho druhého krásného světa , tam kde je všechno perfektní, šla bych jinam, šla bych do nicoty, a to nemůžu dopustit, těším se tam a doufám že jsi pro mě brzo příjde, zatím jdu ven třeba ji potkám, a ona mě vezme sebou.....kéžby...