Ta naše puberta, aneb cesta do zákoutí duše?

Puberta – téma, na něž by byl leckdo schopen diskutovat celé hodiny, či popsat desítky archů papíru. A právě proto bych chtěl za přispění této práce vytvořit jakousi subjektivně laděnou reflexi své puberty. Vím sice, že vystihnout slovy lidské pocity, či emoce je asi totéž, jako hledat útěchu u týden abstinujícího narkomana, ale udělám, co je v mých silách.

Puberta si mě našla někdy v průběhu dvanáctého roku mého života – tedy aspoň tak bych to definoval, páč jak už to tak u čerstvých „puberťáků“ bývá, začal jsem vyvádět řadu kousků, za něž se s odstupem času stydím, neboť mnohdy se jednalo o trapné šprýmy mířené proti lidem, kteří si tohle zkrátka nezasloužili, proti lidem, kterých si v skrytu duše nadevše považuji, ale právě tímto činem jsem ztratil jejich důvěru.
Šíleně jsem se změnil, výše zmiňované mě po nějakém čase přešlo, začal jsem uvažovat sám nad sebou a začal jsem na sobě pracovat. Úplně se mi převrátil žebříček hodnot, které vyznávám, stal jsem se moralistou, „Krylobláznem“, všímám si lidí, kteří pro naši vlast něco udělali a přitom v povědomí dnešní(bohužel té mé) generace již pro ně není místo!
Dostalo se mi hodně smutku, bolesti a melancholie, což v jistém slova významu přetrvává dodnes, ale na druhou stranu v pubertě jsem poznal něco, čím se mnoho lidských duší v dnešním prohnilém a bezcitném světě pochlubit nemůže – naději a opravdové přátele! Takové, na něž se mohu kdykoli obrátit,
Škoda, že dobrých lidí je dnes tak málo – žalostně málo. Většinu svých vrstevníků bych nejspíš přirovnal k včelímu úlu, kde sílu tvoří celek, ale kde se zároveň jednotlivec beze zbytku zkrátka neobejde. Cigarety, alkohol, nezřídka kdy i marihuana – to jsou oni – světoborci, velikáni, ke kterým ostatní vzhlíží, přátelství je nula! Kámoši stačí! Vždyť co??? „Cigárko mají“, tak oč se dál starat...
Tímto jsem nejspíš na jednu stranu relativně hodně odbočil od tématu, ale zadíváme-li se na daný problém z odlišného úhlu pohledu, zjistíme, že to společně souvisí – dnes už bohužel ano!

Abych to aspoň neohrabaně shrnul, puberta mě obohatila. Dala mi žal, smutek, naději, porozumění, přátelství, lásku.... Říkáte si snad, co je na tom tak nebetyčně obohacující??? Teď onu odpověď již znám. Beze smutku a žalu si totiž nikdy nemůžeme plnými doušky vychutnat pocit skutečné lásky, ochoty a porozumění. A navíc, i když jsem smutný, stačí, když si vezmu Wolkera, Kryla, či Vysockého – hned je mi líp. Utíkám do světa knižních hrdinů, bych uprchl před krutou skutečností.

Jak už je mým ustáleným zvykem u podobných úvah, závěrem bych připsal dva citáty, které s pubertou souvisí, které jsem si v jejím průběhu dokázal. Navíc jsou od mužů, kteří neumřeli s klidným srdcem, kteří se až do posledního výdechu strachovali o svůj národ!

„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale chvíle, okamžiky, vteřiny...“
Karel Čapek

„Loučit se chceš, se světem, vždyť narodíš se zase, jestli však byl jsi prasetem, tak budeš zase prase...“
Vladimír Vysockij