Velmi krátké úvahy (1.)

"Dobrý den."
"Dobrý den."
"Můžu Vás chvíli rušit?"
"Copak?"
"Já si všiml, že píšete. Četl jsem od Vás pár věcí, píšete krásně."
"Děkuji, to je milé. Největší zhouba spisovatele je, když vás nečtou."
"Já Vás čtu."
"To mě opravdu těší a ještě jednou děkuji."
"Taky bych chtěl zkusit psát, ale nevím jak pořádně na to."
"Na psaní? No hlavní je, jestli máte o čem."
"Mám."
"A o čem?"
"O životě."
"Velmi složité téma. Nejste na to trochu mladý?"
"Nevím. Kolik by mi mělo být, abych mohl psát o životě?"
"Vy nechápete, já nemám na mysli Váš věk. Jsou lidé, kteří prožili svůj život a nemají o čem by vyprávěli."
"Jak to ale poznám?"
"To nejde poznat, to musíte cítit. Pokud to cítíte, musíte to zkusit, pokud to zkusíte, musíte být připraven na to, že to jiní nebudou chtít zkusit s Vámi."
"Já myslím, že to cítím."
"To je dobře. Tak teď zbývá vzít do ruky tužku a papír a můžete začít."
"Když já nevím pořádně jak. Jak napsat první větu, jak začít vyprávět, jak zaujmout."
"To může být složité, první věta nebo slovo, první námět, první pokus. Věru, není to snadné."
"Jak Vy jste začal?"
"Chachá, já? Těžce, žádný začátek není jednoduchý, ale stálo to za to."
"Víte, já jako bych někde uvnitř věděl, že musím psát, ale bojím se, že budu dělat chyby a zklamu."
"Každý je přeci děláme a každý někdy někoho v životě zklameme. Jde o to jak se k tomu postavíme a zda dokážeme unést své vlastní neúspěchy. Zbabělec nikdy nic nedokázal."
"Nechci být zbabělcem."
"Tak tedy pište. Pište o životě, pište o něm často, pište vesele i smutně, pište sladce nebo hořce, hlavně pište. Život je přesně takový, jako polévka všech chutí, nebojte se jí ochutnávat stále dokola. Pokaždé bude trochu jiná."
"Já chci, opravdu. Nějak ale stále ještě nevím jak."
"Srdcem, příteli, hlavně srdcem."