Konec

Konec
Skončil další školní rok. Nemůžu o něm říci, že by byl špatný, to opravdu ne. Přinesl i hezké zážitky, například týdenní výlet do Krkonoš. Ten byl prima. Naše třída se tady opět projevila jako úžasný kolektiv. Jenže to špatné, co si s sebou táhneme z minulosti, nás taky někdy dostihne a zkazí den.

Letos nebylo moc co slavit. Přesto nás pár vyrazilo do pizzerie. Chtěli jsme spolu ještě chvíli pobýt, popovídat. Bylo to fajn.
Když jsem si při dlouhém čekání na pizzu vyndala svou novou učebnici se dvěma tisíci testových otázek z biologie, smáli se mi. Jenže co jsem mohla dělat, když mi holky oba kluky, kteří si sedli vedle mne, odvolaly na druhý konec dlouhého stolu? Nic, jen čekat až mě obslouží a snažit se zrakem proniknout až k němu.

Platil hned po mně. Taky se vracel ke stolu rozloučit. Vyšli jsme proto zároveň. Kamarádka si ještě chtěla s holkami zahrát pinčes, já se víc těšila na pár klidných přemýšlivých chvilek při bloudění městským parkem.
Šel stejným směrem, kudy vedla i má cesta. Zavolala jsem na něj. Počkal na mne.

Těch několik málo společných minut jsme šli mlčky. Ani jeden z nás nepociťoval touhu promluvit. Rušit to přátelské ticho společenskými frázemi by bylo jen mlácením prázdné slámy. Co jsme chtěli říci, řekli jsme. Podstatné věci již byly vyřčeny.

A nevyřčené?
Nevyřčené nechť nadále zůstane nevyřčené.