Zazvonil zvonec a manželství je konec.

Jsem sám. Jsem volný, jsem svobodný.Můžu si dělat co si zamanu. Jsem tedy šťastný?Stěží...

Jsem sám a je mi smutno. Nemám se totiž ke komu přitulit, nemám komu bych chystal snídani, či přál krásné ráno. Večeřím sám.Nakupuji sám.Chodím kolem butiků a vzpomínám jak jsme spolu nakupovali (nejraději prádélko)nebo jen tak, že se nám něco líbilo.Jsem smutný, jsem vyčerpaný, jsem ztracený. Nedokážu žít bez lásky, bez něžností, bez dotyků, polibků a láskyplného jiskření.Jsem vyprahlí - citově.Jsem hladový - po lásce.
Jenže svět se asi změnil co jsme byli spolu - najednou jako by všechna láska zmizela. Nebo já už neumím hledat?Najednou jako by došli holky. Copak už se přestali vyrábět? Nebo snad mám na čele napsáno "nežádoucí"?Tak strašně toužím po nové lásce, znovu se zamilovat je pro mě téměř životní nutnost.Ale ať se snažím málo, středně nebo hodně, stejně se mi nedaří.Každá holka někoho má (já vím, dokud není s tebou)nebo si jen hraje s mými city, nebo je nešťastná ve vztahu, který má, ale nehodlá nic měnit, jelikož hraje na jistotu.A co třeba seznamka? Ty vole, už to někdo z vás zkusil?Já jo. Nikdy jsem nedostal druhou odpověď - napsal jsem, ona napsala, já jsem napsal a konec.Je tohle možný?Copak je tak těžké najít normální, hezkou holku, která ví co od života chce a je schopna stát na vlastních nohou?Už nechci žádnou smutnou princeznu co čeká na svého prince. Už nechci nikoho zachraňovat.Chci žít.Chci milovat.Chci lásku také dostávat ne jen dávat.
Proč tohle všechno vlastně píšu? Protože všude potkávám zamilované páry, nádherné holky plné sexappelu, rodinky s dětmi a já jsem sám. Sám, zklamaný, nešťastný a prázdný. Ale bojuji.Věřím a doufám, že jednou najdu někoho, kdo přijme mou výzvu a zajde se mnou na to kafe. Doufám. Doufám, že to nebudou jen další promarněné roky.